NÁVŠTĚVA

Po špičkách smrt ke mně vešla

bíle oděná,

vysoká, však velmi sešlá,

k zemi shrbená.

„Sedni, odpočiň si chvíli,“

klidně pronesu,

„k snědku s máslem chleba bílý

tobě donesu.“

„Pražádného nemám hladu,

nesnášej mi nic,

a pojď se mnou bez odkladu –“

dí a chmuří líc.

„Přeješ-li si, s tebou půjdu

ochotně a hned:

však jsem tu jen užil trudů,

všelijakých běd.“

„Vidím, rozumný že’s děda:

tak to má být, tak!“

a ke stolu ke mně sedá,

vyjasněný zrak,

„jiní se mi vymlouvají,

nechtí se mnou jít,

byť bych slíbila jim v ráji

pohodlný byt.

Bez vytáček, bez průtahů

ty však hned chceš jít

se mnou k trápení neb blahu –

za to smíš dál žít –

vážím nebojácných lidí

sobě velice!“

a smrt s úsměvem se klidí

z mojí světnice.