NÁVŠTĚVA.

Tak bylo tomu. Sám jsem v noci seděl

u svého stolku, v mráčky kouře hleděl

a snil a nesnil. Venku byla zima,

svit lampy mé se chvěl mi před očima

a pištěl slabě jako muška v síti.

A byla chvíle, kdy zas člověk cítí

vše, co kdy ztratil. Snil jsem, nesnil – nevím;

jen vím, že opřen o stůl loktem levým,

jsem ztrnule zřel do plamenů žlutě

a jako bezduch seděl nepohnutě,

jak ne již člověk, jenom mrtvé tělo.

Tu světlo lampy náhle pozachvělo

se jak když křídlo zavane v ně šumné –

a neznámá mi žena stála u mne.

Tak byla bledá, ó, tak hrůzně bledá,

zrak měla plachý, jak když něco hledá

a chví se bázní, před čím – těžko říci;

a plno vrásek tmělo se jí v líci,

ač byla mladá. Sešlé měla šaty,

vlas scuchaný a nedbale jen spjatý,

a nohy plné vlhkých skvrn a bláta

jak ten, jenž dlouho špínou ulic chvátá.

V můj fauteuil blízký usedla si tiše –

já slyšet mnil, jak namahavě dýše –

a počla mluvit, státe jaksi v strachu:

„Tak zde mě máš a vidíš, milý brachu!

Viď, to se se mnou divná stala změna,

a vypadám to pěkně umořená!

Nu, tys už musil vědět o té věci,

však možná, že jsi nepomyslil přeci,

že tak mě spatříš. Co se ptáš mne hledy?

Co díváš se tak? Ha, ha! naposledy

mne nepoznáváš v mojí bídě ani;

snad kdybys potkat mě kdes, do mé dlani

bys nějaký groš almužny mi vtlačil

a poznav mě, snad dále bys jen kvačil,

by nenapadlo hlásit se mé zlobě?

Však nic ti platno, patříme už sobě,

ty mně, já tobě, dnes i zítra, vždycky,

jak na věky nás spojil život lidský,

ty smíš mě vyhnat, leč pak půjdeš taky.

Ty ještě zdiven zvedáš ke mně zraky?

Nu, vidím již, že vyprávěním kusým

ti něco z dávna připomenout musím,

že také já jsem čistou krásou kvetla,

líc růží nach a oči plné světla,

a že jsi tehdy – jaký dojmů příval! –

na krásu mou a sílu hrdý býval.

Teď ovsem jsem již jako lupen svadlý,

jenž se stromu spad’ jako jiné spadly,

leč když tak noha drsně přes něj kráčí,

ten lupen vlhký je jak oko v pláči

a jakby vzdychl mluvou lesa jemnou.

Co jsi to, co jsi učinil jen se mnou!

To bylo v podzim před třiceti lety,

kdy na zemi už vadly všecky květy,

když chladnou nocí, v které svítil měsíc,

jsem létla šírem, země se tak děsíc,

jež dole spala, a přec zas k ní hnána

předivnou touhou. Svěží co květ z rána,

jak mlha lehká, bělostná a skvělá

jsem létla na zem; v očích odrážela

se hvězd mi záře jako liljí bělo,

a nitro se mi dosud jemně chvělo

jak dálné hudby harmonickým echem.

A čím jsem blíže zemi byla spěchem,

tím slyšela jsem více šumot listí,

jež vítr srážel v divé nenávisti,

a jeho šumot, jenž se zdola vlnil,

tál v hudbě sfér a moje nitro plnil

tak divným steskem. Pak jsem zemi zhlídla

a v tobě svoje složila jsem křídla.

Zprv po domově stesk mě jímal tuze

po bílých cestách, po hvězdnatém luze,

leč pak jsem zvykla; kdykoli však ve sny

jsem padla tiché, jako ohlas plesný

jsem slyšela sfér hudbu v přísném tichu.

Ó, tenkrát ti to nic nebylo k smíchu,

tys rozuměl mi, ples i stesk můj chápal,

a jak jsi rostl, jásal jsi, když zápal

mi zvedl křídla – tys jim tehdy věřil! –

a nes’ tě výš, až prostor se kol sšeřil,

až ztratili jsme pro hvězdy zem s očí.

Ó, vzpomínáš těch nocí, kdy se točí

jak ve závrati hlava, sněním spitá,

kdy velká hvězda před zrakem ti kmitá

a nezdá se ti těžko letět pro ni,

kdy nesmrtelných květů dech ti voní,

kdy v nitru se ti budí sladké zvěsti

jak ráje odkaz, ztraceného štěstí?!

Sny básníkův a mudrců všech věků

my chtěli prosnít, najít nových léků

na rány lidstva, opíjet se znova

vší krásou světa. Slova, slova, slova!

Ó, tenkráte jsem rozuměla všemu,

vše ke mně mluvilo v tom tvorstva sněmu,

já věděla, co květ šepotá mechu,

co vlna vlně v tajném praví vzdechu,

s čím strom se k stromu důvěřivě sklání.

ký smysl mělo ptačí zajásání.

Ó, kde to všecko! Klíč už ruka nemá

k těm krásným tajům, příroda mi němá.

Kde oné hudby slýchávané znění,

kde čistota má bílá, hvězdné snění,

má křídla sněžná, rozlet jejich dlouhý,

mé illuse, mé naděje a touhy?!

Ty víš to nejlíp. V sešlém bídném cáru,

zrak kalný, svadlá táhnu všední káru

a hořce pláču potom nocí temnou.

Co jsi to, co jsi učinil jen se mnou?!

Já s tebou šla, vždy důvěrně se tulíc,

a tys mě vlekl dlažbou, špínou ulic,

a odporem když vázla moje noha,

tys ubíjel mě. Vzal’s mi víru v Boha

i víru v sebe. Šla jsem s tebou věrně,

a tys mou krásu, mladost probil v herně,

již zvete žitím. Když jsem výše chtěla,

tu strhal jsi mi křídla chtíčem těla,

nic nedbaje na bolest moji lkavou,

a číší, dýmem cigar, pustou vřavou,

kde rozpustí se v ostré žíravině

i velké perly. Ujařmil’s mě, míně,

že především je síly mojí třeba,

bys jistý krov měl, krb a skývu chleba,

a živil jsi mě kalem všedních mozků.

Zde zříš své dílo – krásy mojí trosku!

Za hudbu sfér jsi dal mi vtip jen kluzký,

jejž za pitky jsi sebral, přátel schůzky,

a sny mé bílé jako dětské klamy

jsi nečistými zahnal vidinami.

Vím, přišly chvíle zoufalství a bolu,

a písniček pár zrobili jsme spolu

i v lenosti tvé, ale s jakou vlohou!

Pro písek sypký blízko u tvých nohou,

v němž sem tam jiskry třpytivě ti plály,

jsi z mysli pustit mládí hvězdu v dáli.

A když ti potom odsoudili přísně

tvůj chabý vzlet a chudobu tvé písně,

tys trýznil mě a nevzpomněl jsi na to,

že sám jsi dávno promrhal mé zlato,

mé pravé šperky, a že s velkým věnem,

jež přinesla jsem tobě, v neumdleném

jsme mohli trysknout, ve nádherném letu

a u hvězd stanout. Vidíš, tuto metu

jsi pustil s očí. A co tedy nyní?

Jsem mdlá a slabá, jsem tvou otrokyní,

jíž zmizel sen, jak když se oči přemnou.

Co jsi to, co jsi učinil jen se mnou!“

A žena skryla dlaněmi si tváři

a vypukla v pláč hořký, v němž se sváří

i vztek i lítost, vichrem noční hluše.

Já pohnul sebou – vzkřikl: Tys má duše,

má duše vlastní!... Hlas mi v brdle vázne...

A na fauteuilu zelo místo prázné,

sám u stolku jsem svého němý seděl

a modrým kouřem v lampy plamen hleděl...