Ne celý člověk ten, jenž na všech cestách svých

Ne celý člověk ten, jenž na všech cestách svých

kvést růží záhony zří v barvách nachových,

jenž nikdy nepoznal, jak ledný studí mráz,

jenž neví, co je vzdech a bídy tklivý hlas.

Zda stále v blankytu plá moře zlatých hvězd?

Den bílý má svou noc a slunce v mračnech jest,

a celý svět je zář’ a celý svět je stín,

svit zlatý s hora jde a temno ze hlubin.

Však je to soulad jen, jenž všude musí být,

též jemu život náš se musí podrobit,

jej rovněž z protiv dvou Bůh spravedlivý stkal,

a aby lidský byl, dal radost mu i žal!