Ne květin hrst, leč květů tisíce

Ne květin hrst, leč květů tisíce

bych ve Tvůj život andělský chtěl snésti,

by ve své kráse láskou voníce

Ti dýchaly jen nadšení a štěstí.

Ó vzpomínáš si ještě, duše má,

že bylo jaro sluncem požehnané

a že nám do snů plálo oběma,

že s chrysanthemy kvetly růže plané?!

Hleď, zas je vesna – tiše, po špičkách

k nám přišla z dálky s písněmi i květem

a v naše líce kouzlí žhavý nach

jak nadšeným a horoucím svým dětem.

A v parcích kvete šeřík vonící,

jak Tvoje ňadra dýše nocí dlouhou,

v sen jeho vůně pějí slavíci

a v jarních nocích šílí něžnou touhou.

A měkký jasmín, plný bílých hvězd,

již brzy zaplá v parku místa hustá,

a v aleji té budou lípy kvést,

kde poprvé jsem políbil Tvá ústa.

Ó duše má – ne těchto květin jas,

jichž vůně zemře, jejichž krása svadne,

dřív nežli v kalich jejich sklonila’s

své krásné oči vznícené a vnadné:

leč jeden květ, jenž nikdy neuvad’

a v zimách žití zázrakem vždy ožil,

bych cestou světem Tobě utrh’ rád

a ve Tvé dlaně zářící jej složil.

Květ velké lásky, věčné, zářící,

jež přečká jarní slavíky i růže

a v barvách, vůních jásá tisíci,

jak jenom básník milovati může.

A celým žitím stlát jej k nohám Tvým

i pod Tvou hlavu, aby měkce spala,

a k vlasům Tvým jej připjat vonícím,

by jejich vůně do věčnosti plála –

a vznést Tě výše z prostorů i dob,

až jednou spolu opustíme zemi,

svou vlastní náruč změnit ve Tvůj hrob

a hrob ten ještě vystlat květy těmi!