Ne matkou krása mi, um, poesie...

Ne matkou krása mi, um, poesie

jen holou, v léno vyšší jsi mi provocace.

Tak jiný pěl, v dost hra bez cíle v krátce

že stačí, užitek jež nevzdá hrubší. Vije

nechť zisk se ku požitku phantaisie.

Je mléčnou střídou pleionismus práce,

leč pravda Gai osou, harmonie

světa a pólů, božské divinace.

Komorou pairů lidskosti jest um,

však v rozklad kde se řítí národové,

tmel, vosk, kov i květ, jímž v vzchod, obrod z dum

se soumraku vnov sklíží, vznoří. Apotové,

v rmut persequovaným a bědným přejte,

ve srdce klínu asyl, v soucit vzpějte

jim, v naeníe sbledlých v turnaj dobra věci

tajte, dlaň v pouť po mostě tajuplném reci

skytněte mdlým z zapřísáhlosti zónů.

Avšak svět láskou vykupte v vznět v sklonu.