NE, NECHCI – – –

Ne, nechci žíti v šedé resignaci

a smiřovat se s trpkým úsměvem

s danými poměry a říkati si v duchu:

vše přešlo, nemožno víc čekat od života

a nutno žít jej tak, by nejméň bolel,

a nutno zavřít oči, tápat ve tmách.

Toť zbabělost a slabost, umělá slepota!

Ne, ne, chci se bít, bít sama se sebou!

Chci z prostých, šedých křemenů své cesty

vykřesat ohnivou záplavu.

Chci z květů uvadlých, náhodou na cestu padlých,

vyssát všechnu šťávu, kterou je slunce napájelo.

Chci u prosté travky, jež u stezky se krčí,

vidět její žilky, její jasnou krev zelenou,

a vytušit z jejího skromného bytí

vztah všechněch životů ve vesmíru.

Chci z mraku šedivého, sklánějícího se nad hlavou,

vyloudit všecku tajnou sílu elektrickou

a vzbudit všechny jeho oslnivé blesky.

Chci, – když na mořské pláni žádná smělá vlna

mne do závratné výše nehodila před potopením,

ani hrdá loď nenese po vzduté hladině, –

vyvážit ze dna moře všechny potopené sny a touhy,

všechnu rozbitou hrdost a nesklonnost,

chci moři vyrvat všechny jeho perly,

jež zákony odvěké – nevyzpytatelné

divnou svou mocí kdysi vytvořily

a pohroužily právě na dno mořské.

A až jednou nejkrásnější perlu

dnu mořskému vyrvu, přivlastníc ji sobě,

chci vzbudit divý proud a vynésti se na něm

a nad hladinu mořskou vyhodit tu perlu

a zřít chci, jak věčné slunce, stojící nad tou hladinou,

zahraje duhou vítěznou na malé její hlati.

A za tu cenu chci se znovu potopit.

A když i věčné slunce neuzří mojí perly –

chci opojit se, třeba na dně mořském,

vědomím zákonů věčných, nevyzpytatelných,

tvořících perly a potápějících je na dno,

které ve všemíru nevyrušovány

kritikou drobounké lidské jepice,

zpívají svůj nedokončitelný hymnus Věčného Bytí.

Jen nechci a nebudu žíti v šedé resignaci!