Ne, nikoho tam není nad oblaky,

Ne, nikoho tam není nad oblaky,

nás nikdo neslyší – je marné volání

a neúprosný života je běh. –

– Já kdysi v dětství nespíc v trudné noci,

jsem chorou, mladou matku slyšela,

jak lkala, lkala k bohu o život.

– Ty ruce v přítmí vzhůru sepjaté

zřím do dnes. – Zmatek nastal v dětské duši,

to čekáním, zda smiluje se bůh,

vždyť prosby ony nitro drásaly.

– Však – zemřela a dítě zbylo tu.

Co dítě bez matky?! –

A dnes – dnes znám já zase nebohou,

kterousi matku mladou v nemoci.

Než ta už prosit ani neumí,

jí víra dávno, dávno zklamala.

– Však kamsi vzhůru přece beze slov

bolesti plné zraky upírá

a ruce svírá si až do křečí.

Leč běda – marno zřít k těm oblakům,

vždyť nikdo – nikdo nás tam neslyší.