Ne, strachu nemám...

Ne, strachu nemám, hoře z podlosti

že zalije mou zem, ji zdupe, sníží.

Vždy z hrůzy běsů, rod můj sžírající

se znovu oprostí.

A oráč, vnuk až půjde za radlicí

hlas minula v tom uslyší,

co velké bylo, s velkým velké sblíží.

Náš smutek z malosti a z pochyby

zápasů, z jedů, ze závisti

jak rozbujené zajdou vegetace

všech přítomných

a zbude jen, co posvětila práce

a cit co zbudoval.

Vše ostatní jak suché spadne listí.

Neb země mluví vždy, když naslouchám,

jen předků nejvyššími ctnostmi.

Vždy znesvářený dnešek ztichne ve mně.

Tu víru mám,

že stopy malých neponese země,

až jednou dnešek za nás promluví

již pročištěný prachem, hrobů kostmi.