Ne, těch snů neželím...!

Ne, těch snů neželím, co v mládí těšily mne,

než jsem se dověděl, že na věky si zdřímne

Tvé oko blankytné, kam s obavou jsem zíral,

jak jeden po druhém z těch snů tam odumíral,

až s nimi pohasl i Tvého oka svit!

Ne, těch snů neželím, co snila’s na mém klínu,

kdy touhou překonán ve tichém lásky stínu

jsem snoubil duše Tvé i svojí duše klid!

Jich proto neželím, že k hrobu utýraly

ty oči milostné, jež vždy se na mne smály

půvabem nebeským, že by sám anděl hněvu

k nim láskou zatoužil a chtěl by na úlevu

všem srdcím trpícím andělem smíru být!

Jich proto neželím, že ulétly tak ranně

z Tvé duše ubohé, jež vzpomínajíc na ně

ze stesku musela ráj lásky opustit!