Nebe.

Jako děcko měl já za to,

Oblaka že nebem jsou,

Hvězdy, měsíc – ty že zlato,

Slunce – koulí plamennou!

Že mi hraček bylo třeba

Pro nevinnou radost mou,

Zvolal jsem já tehdáž k nebi:

„Kéž ty hvězdy moje jsou!“

Matinka, jenž při mně stála,

Vzdychnutí mé slyšela,

Milostně se pousmála,

Napotom však pravila:

„Dítě, někdy poznáš nebe,

Kteréž dvě jen hvězdy má;

Oblaží-li láskou tebe,

Pak tvé blaho setrvá!“

Že jsem tehdáž nepochopil,

Co tím matka říci chce,

V myšlénkách jsem oči sklopil,

Kde to nebe asi je?

Co jsem však zhled’, dívko, tebe,

Co jsem zhled’ tvé očičky –

Znám je již, to krásné nebe,

Znám již ty dvě hvězdičky.

Kéž by mi tvé srdce přálo,

By se nebe zraků tvých

Věčně na mne láskou smálo –

Blahem citův upřímných!