NEBE I ZEMĚ.

Již tmělo se. Já stanul v siré zmole:

zem vlahou pozdní jeseně již bředla,

jež ostře čpěla v chřípě, na hruď sedla

a v sivých cárech mlhy kryla pole.

A obloha, jež nad ty lány holé

se mřivě pjala, byla břitce sšedlá,

jen prouha kouře špinavá ji vedla,

jenž z továrny se valil kdesi v dole.

Mě sevřel pocit hlubokého smutku

a hoře ve tvář ztrnulé té hmotě,

jež stejná v tvaru hlíny jest i žuly.

A ve chvíli té nevěděl jsem vskutku,

zda cynicky se zasmát vší té slotě,

či raději si prohnat lebku kulí...