Nebe naše vlasť.

Jen hostem jsem tu na pozemské pouti,

tam v nebi domov můj, tam má jest otčina;

kéž rychlou perutí bych mohl k nebi plouti,

kde mizí zemský žal, říš věčná počíná!

Jen hostem jsem – a země skoupě hostí,

kdy růží podá skvost, i trní připojí;

však domov nebeský všech bolů duši prostí,

dá věčný blaha zdroj a z běd ji vyhojí.

Jen hostem jsem – kdy spatřím rajské nivy?

Kdy k sobě povolá mne sladký Páně hlas?

Kdy oko žasnoucí zří nebes věčné divy,

kdy připraví mi Pán tam v nebi rajský kvas?

„Buď vůle Tvá!“ – Tak volám z duše hloubí,

ať dlouhá pouť jest má, ať krátce putuji,

má vůle s vůlí Tvou se vezdy, Pane, snoubí,

vždyť zde jen hostem jsem – kéž k nebi odpluji!