NEBE V OHNI.

To bylo náhle jako zjevení:

kol celé nebe stálo v plameni,

jak za horami hořelo by kdes,

a v odlesku tom kraj plál, ves i les.

Byl červánek to, co tu šlehlo v zor,

byl roztříštěný jakýs meteor,

jenž v zhasínání vznítil nebe, zem,

co mizel v daleku a prostorem?

Kdo poví to? I racka peruť mdlá

tím nachem zasáhnutá zableskla

pod nebem ohnivý jak karneol,

ty řek’ bys, nach ten z polu plál až v pól.

Pak bled’ a has’ – jak peruť anděla,

jenž odlétá... až zmizel docela,

zem stměla se a zvážněl kraj i luh.

Však v srdcích co zbylo dum a tuch!

Ten myslil zlé a kruté na časy,

ten snil, kýs démon zem chyt’ za vlasy,

by uděšenou prostorem dál vlek.

Nic... ticho, šer... však moře myšlenek!