NEBEKLÍČ.

Na dně truhly, jejíž víko krášlí

lepé květy, ptáci peřestí,

pod čepečkem s velkou zlatou mašlí,

pod fěrtošky, které šelestí,

jak má ruka vetřelá v ně jede,

nebeklíče listy leží šedé.

Tlí tu zvolna kniha ošumělá

od chvíle, kdy jemnou perutí

z babiččina vyletěla čela

duše dobrá v modré klenutí,

zornička když v milém zhasla oku,

jež v té knize tolik četlo roků.

Nebeklíč jak odnáším si z temna,

zdá se mi, že slyším u hlavy

řeč tak známou, slova milá, jemná:

„Co v něm hledáš, bloude dumavý?

Marně k němu hlava tvá se kloní,

zvěstí lepých nenajdeš tu pro ni!”

Mezi listy s rojem modlitbiček

obrázky jsou pestré ukryty:

andílkové boubelatých líček,

svaté Háty, Anny, Markyty,

Matičky a krásná Jezulata

usměvavě z kruhů hledí zlata.

Aj tu lístek! Písmo sotva znalé

rozseto je na něm po žluti:

„V skráň mi buší hoře neskonalé,

srdce puká v hrozném pohnutí,

strháno je všecko zlaté snění –

Anno drahá, přišlo rozloučení!

Ó ty víš, mé drahé, zlaté dítě,

jak mne vábí spanilý tvůj hled,

ó, ty víš, jak vroucně miluji tě –

od mladistvých čarokrásných let

žes mi, drahá, hvězdou byla denní –

stokrát žel, že přišlo rozloučení!

Řekla mi dnes matička má sivá:

,Ty se trápíš, hochu rozmilý,

bledne tvář tvá milá, zádumčivá;

na Bohu pros, dítě, posily!

Radostí že v chorém jsi mně stáří,

to tě, hochu, potěš v semináři!‘

V náručí mém usnula pak ticha,

netušila, jak mi bouří hruď,

já však slyšel, ze spánku jak vzdychá:

,Jen mé dítě, vždycky šťastno buď,

ó kéž brzy nad vrásčitou skrání

zašeptáš mi prvé požehnání!‘

A já plakal nad starobným čelem,

které rozryl potu žhavý proud,

přísahal jsem, divým sevřen želem,

pro ni že již nesmíš spočinout

v náručí mém, anděle můj bledý –

s bohem budiž! S bohem naposledy...”

Vidím v duchu, dívčí hlava mladá

jak se kloní k drahé památce,

za slzou jak slza horká padá –

vidím stopy jejich na řádce,

trpitele neznámého jmeno

slzami je všecko vypáleno.

Obracím. Hle, v lístku žlutém leží

vínek z temných, dlouhých kadeří –

kolikrát as její ústa svěží

o samotě v tichém zášeří

zulíbala vlasů jeho vínek,

ovívaný vůní upomínek?

Dále vidím myrty snítku dvojí,

každý lístek v prach je zvetšelý,

bílá pentle, která proutky pojí,

smutnou pravdu jemně ševelí,

že se často navždy podá ruka

ruce jiné, ač to srdce puká...

Nebeklíčem opět oko těká:

Na konci již v listů objetí

kadeř leží, jak len rusá, měkká –

prvému snad vlála dítěti

od temínka kolem růžných tváří,

než je dívky nesly ke hrobaři.

Potom přání, které vnoučat druže

babičce své psala do dáli,

by jí žitím samé plné růže

dlouho ještě v cestu padaly –

k poctě její moje prvé básně

bez poskvrny srovnány tu krásně.

Na desce zřím prostá ještě slova:

„Modliváček skonal za krátko,

maminka ho ve svém hrobě chová –

tak se končíš, naše pohádko!”

Nezabudka na těch slovech svadla,

z oka mého slza na ně padla.

Hlava hoří, ruka má se chvěje –

ve vzpomínkách pojím mlhavých

niti sobě strhaného děje:

Vidím blázna s hlavou jako sníh,

modré oko k zemi jenom zírá,

suchá ruka růženeček svírá.

Přišel vždycky za několik neděl,

na kloboučku s kytkou sedmikrás,

vedle kamen u nás chvíli seděl,

modlitbičky vetchý sípal hlas,

a zas tiše z krátkých vyšel táček

zubožený blázen „modliváček”.

Měl být knězem, ale tajné žely

strhaly prý rozum mladický,

hlavou, jež se brzy skvěla v běli,

rozestřela tma se na vždycky;

němé boly zbyly v bledém líci,

v puklých prsou srdce zvadající...

Dávno nad ním trávy uschly řásně,

zapadl již nízký jeho rov,

já však nyní teprv tuším jasně

nad řádkami stařeniných slov –

ač ta také dávno leží v hrobě –

že ty duše patřívaly sobě!

Jaké boly srdcem stařenčiným

při návštěvě jeho zatřásly

nad tím lícem žalobným a siným,

při pohledu na zrak vyhaslý,

jenž tak vroucně zíral kdysi na ni?

Byly, jistě byly ku zoufání! – –

Zavřela se rozpryskaná deska.

Co z tvých žalů, snění o štěstí,

stařenko má, zůstalo tu dneska?

Žluté listí jemné šelestí,

že to vše, co člověk trpce vysní,

sotva stačí snílkově pak písni!