Nebeklíč. (I.)

Plavala májovým večerem

mrtvola zeleným jezerem.

Měsíček díval se s výšiny

na bílé tělíčko dívčiny.

Hladina měkkounce nesla ji,

kde třtiny u břehu šeptají,

Stulík kde korunky rozvíjí,

nyje a vzdychaje k lilii.

Mrtvola k rákosí připlula,

na listí leknínu stanula. –

V rákosí na člunu s udicí

rybářík čekaje rybici,

v noční té tišině májové

v mysli si stavěl sny takové:

především chaloupku ve stínu

u břehu při květu leknínu;

u stolu ženušku rozmilou,

mladičkou, upřímnou, zpanilou,

veselou jak ptáček v olšoví

věrnou a laskavou k mužovi.

Obrázek její už v duši měl,

nikdy však posud ho neviděl;

myslí se ve snění pohroužil:

po žínce bolestně zatoužil.

Mrtvá tu s úsměvem ve tváři

o loďku zavadí rybáři...

strnuv hoch upouští udici,

plachý zrak upíná k děvici:

a když se srovnaly myšlenky,

poznal v ní obrázek milenky.

Vzal děvu studenou do člunu,

posadil si ji svém na lůnu,

volal a prosil a celoval,

plakal a vzdychal a sliboval:

srdce se nemělo k tlukotu

aniž hled zpanilý k životu.