Nebeklíč. (IV.)

Když tři dni na srdci leželo,

koření mrtvolu zaklelo:

padlo ach! zapadlo v hlubiny

bělostné tělíčko dívčiny,

v zeleném hrobečku spočívá – –

rybářík špatně však okřívá!

Ba hyne jako květ povadlý

a smrt se v oku mu zrcadlí!

A než sníh napadal na pole,

ploužil se podoben mrtvole;

než zavál větříček májový,

vili mu věneček routový.

Vede vítr s chumelicí

kol rybárny rejdy divé,

v teplé u okna světnici

čtou ve knize oči sivé,

sivé oči, staré oči –

a slza je při tom močí!

O! té lásky divné báje!...

člověk by jim neuvěřil,

kdyby za dnů svého máje

nebyl hloubi jejich změřil;

co tu v Nebeklíči stálo,

věru, dost se v světě dálo.

Napůl vybledlá ta slova

jádro pravdy v sobě mají,

každé v rouše bájky chová,

co se oku v mládí tají:

tož sny blahé starosti

o blahové mladosti!