Ó neberte mi ideály moje.

Ó neberte mi ideály moje

a nechte mi těch mladých tužeb svět –

sic duše má by zvadla bez úkoje

jak na pustině vedrem zpráhlý květ!

Vždyť jsem tu sám jak ptáče na mohyle,

a jemu jestřáb krouží nad hlavou;

mně žádné srdce nejde ku posile,

by zkonejšilo duši bolavou...

Mé ideály, prvosenky mladé,

mé zlaté růže, snů mých poupata,

jak ráda duše v kalich jim se klade

a v klíně jejich jak jest bohata!

Já nemám nic, a přec mám zase všecko,

jen kdy své zlaté ideály mám,

má duše, jimi kolébané děcko,

se nese k vyšším, světlým krajinám!

Vlasť volnou v nich a národ s heslem jedním,

myšlénkám velkým lidstvo plane vstříc,

kde pravda, právo heslem neposledním,

svět láskou jest, a není bědy víc!

Tvář milenčinu, vroucí políbení,

i ruky stisk i oko plamenné

já v snech svých vidím, cítím v rozproudění...

ó drahá sotva na mne vzpomene!...

Mé ideály, blaha mého zdroje,

ó neprchejte v pustý, prázdný svět –

sic duše moje zvadne bez úkoje

jak na pustině vedrem zpráhlý květ!