NEBES KLÍČ.

Podle chaty jabloň stará,

na ní muka Boží,

a k nim svými okolíky

pne se bujné hloží.

Pode stříškou rozepjatý

Kristus malovaný,

Jan a Panna v gloriole,

obraz popraskaný.

A v té chatě matka stará,

služebnice Boží,

nemůže-li tady venku,

v lůžku dlaně složí.

Zrnko pouští po zrnéčku,

modlitbičku šeptá,

bída tlačí, nemoc pálí,

matka nezareptá.

„Pojď sem, hochu, slib mi svatě

při té Boží muce,

že ty za mě s růženečkem

denně sepneš ruce.

Růženeček prosba mocná,

milá svaté Panně,

bude tobě nápomocná,

klíčem k nebes bráně.“

Dítě slíbí, matka skoná,

dítě nerozumí;

jen ta jabloň s Boží mukou

venku teskně šumí.

Přešla doba. Válka děsí,

cválá s morem zemí,

sžehla chatu, jen ta jabloň

stojí, soudce němý.

Kde je dítě? – Muž to přísný

dumá na bojišti,

k rodné chatě duch se vrací,

letí v dobu příští.

„Vari s cesty! pane Spánku,

povinnost mi káže“ –

a již zrnko ku zrnéčku

na šňůrce se váže.

Vítr táhne, mraky plouží,

kdo to bloudí nocí?

sluha Páně bdí a touží

přispět ku pomoci.

„Kam tak pozdě, sluho Boží?“ –

„Zítra boj se strojí,

čeká smrt a dobře s Bohem

smířit duši svoji.

Jak? co vidím? růženeček?“

Hejtman usmívá se:

„Celý život zrnem Božím

prst můj probírá se.

Slova matky, slova svatá,

ta mě zavázala,

když mě mátla chvíle klatá,

světlem při mně stála.“

Hejtman kleká, zpovídá se,

v prsa svá se bije,

kříže svaté rozhřešení

milost s nebe lije.

Na den druhý děla hučí,

salvami smrt hřímá,

hejtman odkaz matky svatý

v ztuhlé ruce třímá.

Pod jabloní suchých snětí,

kde pní muka Boží,

vítězovo tělo padlo

v rozdupané hloží – –