NEBESA

Tma ovinula kolem hlavy mně hebkou šatku potají

a nebe bylo indychové, s nějž hvězdy na zem padají.

I zdálo se mi, jak bych slyšel šept ze zásvětí dechnutý,

pod mečem věčna krvácely mé vteřiny a minuty.

A v každém ze čtyř úhlů světa se jiná dějstva tajila,

noc stála plachá, smrtonosná, ač v zastření svém spanilá.

A souhvězdí, jež svícen tvoří, tak uhrančivý střela svit,

že celý život uplynulý se zdál být trpěn, ne však žit.

Co dostalo se k mému sluchu, stín zvuku byl jen, planý rys,

já necítil své vlastní krve, jež v marném těle bila kdys.

Stav zvláštní, matný, lethargický jak lázeň, do níž vsypán jed,

by nemohla smrt přistoupivší ni blízkostí svou zabolet.

Tak v černé moře empyrea by vržen byl květ života,

nad vírem hloubek nadsmyslných kde bloudí pak a kolotá.

Strom ticha sílil. Jako ruce své větve vztáh a tam je klad’,

kde ze semene toho květu smrt počínala vyrůstat.

A jak jsem viděl v oné noci! Vše zřené bylo prostě div,

hled ze předsíně nekonečna do rozbíhavých perspektiv.

Hvězd genese i jejich zánik mně se vší hrůzou tanul vstříc

i odumřelost meteorů i zhaslé žehy vlasatic.

A vidma zřel jsem proměnlivá, jež hmotnost světů měníce,

jak ledová se rosa lila z ran vzdáleného měsíce.

Že slepý jsem pro vyšší zření, tma plná žasu děla mi,

ač věčná dějství nepřezkumná v ni vbodána jsou jiskrami.

Zář nepřístupných mysterií tak strašná a tak mrazivá

je utkána však z vanoucího a nehmotného přediva,

jež tvrdý pohled můj jen trhá, aniž jím vlastně proniká,

neb je to pohled nebožáka a kalné zření hříšníka,

jejž poutá těžký kámen žití, by nemohl se povznésti,

a uvízlý je se svou lodí zde na mělčinách bolesti.

Taj, Syrie, proč nejvíc záříš, ty věčná touhy příčino!

Mlč, Algol, svíce nejvzácnější, jak trpné srdce matčino!

A sebe strašněj buďte tichy, vy myriády rozseté,

jež ve sladkosti jedovaté mne nenávistně klamete!

Však sviťte všecky přísným světlem, jež v hranách smrti zlomené,

za spásu duše pobloudilé. Ať Pán si na ni vzpomene!