NEBESKÁ HUDBA.

Já sen měl v noci dnes,

ne sen, spíš vidění,

mou duší táhlo při zavřených víčkách;

ba spíš, já slyšel

sbor mnohohlasý, jednohlasý pozděj

provázen jemnou hudbou

jak na šalmaje polní,

kam jako perly padlo vždy pár zvonků,

pak flétny zněly v tom

a umíraly zvolna

v obojí teskném pláči,

však vítězněj’ a mocněj’

ples přezvučil pláč, jásavý ples hlasný

z úst dětí. To jsem slyšel

a připomněl si právě:

Noc byla Velkonoční,

ta, v které Vykupitel

tíž odšoup’ skály

jak pírko doupnákovo,

vstal

velký a silný.

Tu otevřel jsem víčka.

V mé jizbě bylo bílé, divné světlo,

v němž rámy na obrazech

jak žhavé lišty plály,

však v temnu dlelo vše, co malováno;

a Goethe s Dantem nad mým stolem

ve tvářích nesli úsměv

tak zvláštní, přísné rysy obou

tak změkly při té hudbě,

jak světu odpouštěli

by jeden zlobu, druhý jeho křehkost;

z kalíšku azalek

jak jiskry modravé cos temnem trysklo

a haslo v mžiku.

A hudba ta s tím zpěvem

vždy slabší zněla, ale blíže stále,

až zvolna vrátila se, zmlkla

mé duše na dně,

kde spala před tím.

Pak teprv tuhý spánek

bez snů mi zavřel víčka,

bez barev, tupý, němý

jak balvan,

jenž druhdy tížil Krista,

než doupnáka jak péro

jej odšoup’ v svaté Velkonoční jitro.