Nebeský jarčok.

Teče, teče po nebesku

járek plný stříbrolesku,

k němu drobné hútky letí

peroutečky osvěžeti.

A když lítnou, křídlem svitnou,

zajdou zas a v raz přikvitnou,

však ten střelec z leva boku

číhá na ně u jarčoku.

Jak na břehu jakás čuší,

hned ji lapí v svoji duši

a slov sladkých do úpletě

upoutá ji v samoletě.

Přiváže ji na vzdor stonu

v klítku na řetízek tónů,

dá jí veršů hladké prútky,

učí zpívať nové hútky. –