NEBEZPEČÍ.

Nebezpečí svá bolestná rozsel jsi, Živote, do našich cest,

nejlákavější z vůní dal jsi jim a nejruděj’ dovolil kvést;

v klekáních pokojných osad svárlivým zněním syčí nám vstříc,

mísí se v kovové bučení stád a hlaholí po lánech ozvěnou sterou,

na nebi v svítivých oblacích mění svou záhadnou líc

a z hlubin jezerních bílými kalichy leknínů navrch se derou.

Horší však ještě v myšlenek pláně postavil’s na zrádnou stráž,

podobu přátel nejdražších dal jim a způsob chůze i hlas náš;

ta skutek náš každý odmění štědře rozkoší a slávou pyšných chvil,

v bratrská hrdinství vkládají ale sobectví zbabělé chvění,

v pokorné modlitby úzkostí pokrytců falešný kvil

a slova milovaných mistrů zvracejí na těžká podezření.

A největší ze všech v srdce jsi vložil a v jeho rytmu spád

a dovolil, by denně prolínalo do žil a ohněm smělo plát;

to věčným hladem nás mučí, návštěvou posílá stesk,

hlazením větru dráždí nás v nejhlubší lesní tiši,

slib stejný vkládá v tváře všech a v oči stejný lesk

a zapomenutí a smrt jsou jeho tovaryši...