NEBOJ SE, TOLIKO VĚŘ!

„Neboj se, toliko věř“ – tak Písmo těšilo nás,

když na bratry hnali do boje naše syny a otce,

když k dělům je spřáhli, pušky jim vtiskli, šavle a bodce,

bratry i nás by pak mohli k zemi přitlačit snáz.

Letěla vichřice zloby, celý vznítila svět,

i základy jeho otřásla, trůny rozkolísala –

náš ostrůvek víry pevně stál v moři, zem naše malá,

v strádání dočkal, až s dětmi volnost přišla mu zpět.

Všichni jsme doufali v mír, že války svět už je syt,

tož pracovat s chutí začli jsme, kopat, orat a vláčet,

sít, vymýšlet plány, stavět – a drobné půtky též stáčet,

lépe jak zříditi vše, jak různý radil nám cit...

Nedlouho vytrval v míru válkou ztýraný glÓb –

zas bouřlivé mraky začaly hřmíti z hluboka z dálky,

pak blíže a blíže hřímal a soptil divý zjev války,

rozpoutal horší než blesky peklo drtivých zlob.

Mocnosti světa se spikly, každá svobody vrah

jen otroky mít chce, jiným chce každá krutý být vládce.

Zas v moři jsme ostrov – maličké ty však neboj se stádce,

ať si svět nenávist sije vůkol, hrůzu a strach.

Víru měj v sebe, v svou pravdu, v poctivý cíl

svůj ochránit ostrov, zvelebit, vzdělat, vyplenit hloží

a bodláčí, všem by rodila dobro drahá zem boží –

víru měj, nade vše moci že jest Síla všech sil.

Když se svět rozzuří hůře nežli divoká zvěř –

jen vánkem-li Síla dechne, vše změní podle svých plánů,

jež tisíci let se měří, ne chvilkou. K věčnosti lánu

pohlížej tedy, svůj pluh jím řiď – a neboj se, věř!