NEBOJÍM SE TĚ, SMUTKU – –

Rozkoš a závrať jsem již pil

ze rtů ženy.

Jsem, jak jsem před tím byl:

neukojený, roztoužený.

Po každém doušku žízeň větší je....

Oh, vím: kdo věčně touží, zůstává vždy mlád.

Kdo nasytil se, ten již nežije.

Já chci mít žízeň, touhu, hlad,

bych mohl plnýma rukama brát,

co život přinese.

Mám ho rád – – – I když mi kolikrát

srdcem a duší mocně otřese.

A smutku, ty, ty, který večer přicházíš,

oživni z mojí krve, cestou uvadlý!

Nebojím se tě, i když mi illuse mé roztříštíš a rozházíš!

Jsi solí života. Bez tebe byl by studený a strašně mdlý.