Nebožtík krejčí.

Tisíc láter!

U sta hromů! Což pak nenajdu

dírku od klíče?!

Konečně přec klíč v zámku mám,

bodejž do toho rarach sám!

Kdybych o sirkách jen věděl,

rozsvítit bych pak si hleděl,

neboť ač já neznám bázně,

bojím se přec nehorázně.

Ha! tu čaplo mne již cos!

Co to asi? bohpomoz'!

Co vidím? – hahaha – na mou čest!

to tě pak – hahaha – můj zouvák jest.

Pryč s tebou, sluhou nevěrným!

tak zahrávat si s pánem svým?

Není-li ohavný to šprým?

Kdy bych mohl sirky najíti!

Nechtěl bych tu dlouho po tmě býti!

Aj tu jsou – teď jak by smet',

udělám si světlo hned.

Což pak nedovedu svíci

sobě ani dnes rozžíci?

Ne, toť smůla šlakovitá,

každá sirka špatně chytá!

Sta jich selhalo mně již –

hrom do toho udeřiž!

Jářku – chcete, nebo ne?

Ah, již světlo je!

Vše se se mnou kolotá,

v hlavě samá mrákota,

pil jsem trochu mnoho zas,

však to všecko jeden ďas!

Krásné to, kdy plná číše

pozvedá se tak do výše – lalala –

tuť smích a zpěv

a žádný hněv – ach – lala –

až jitra kyne růžný zjev.

Myslím již, ne bez obavy

na zejtří bolení hlavy;

tím však mýlit se nedám,

piju, dokud žízeň mám. Ach.

Krásné to, kdy plná číše

pozvedává se tak do výše atd.

Teď však jen spat – jeť pozdě již;

sem zbraně dám, bych měl k nim blíž.

Ne z bázně snad – to, to! to, to!

nuž spánku pojď,

ležímť já comm'il faut!

Co to slyším?

kdos klepal – tuším.

Žehlička jsem krejčí já,

přicházím ze hřbitova.

Co žádáte pak zde?

Pan Štětička-li jste?

Malíř Štětička jsem.

Nuž, přistup blíže sem.

Mééé – hu! mééé – hu!

má duše nebohá!

Sám Satanáš mne v drápech má!

Ó pusťte mne, prosím vás.

Hle, toť nová vražda zas!

Ne, ne – jak to možné?

Jáť již jednou mrtev jsem.

Ďas mne vem! toť pravda jest!

Znáš popadat – na mou čest!

Prosím, s kým pak mám tu čest?

Musím dřív si oddechnout,

nemohu se ani hnout.

Mééé – jsem krejčí, pane.

Jakže, krejčí?

Nejinak!

Žehlička mé jméno pak.

Jest tomu tak?

Kéž bych byl ten tam!

Na to přísahám!

Uh – uh – uh – uh – toť ňáký duch!

Cože? Já duch?

Tak jest! ty duch!

Hrobní z tebe vychází puch!

Kéž bych byl ten tam!

Já nejsem duch,

to přísahám!

Aj což pak vás v tam pozdní čas

sem vede as?

Nuže, slyš mne, příteli!

Pokoj jeho popeli.

Dnes z rána povolal mne pán –

Toť přepodivné – ať mne ďas!

V poledne byl jsem pochován –

Až se mi hrůzou ježí vlas!

Tu ležím sám v kostnici tam –

Já omdlévám! kéž jsem ten tam!

Povídám vám – kam chcete, kam?

To nepřežiju nikterak!

Nemluvte přece hloupě tak!

Tu pojednou v těch temnotách

k životu probudím se, ach!

Ten krejčík nahání mně strach!

Tu ležím pak celé dvě hodiny

tak opuštěn a samojediný.

I zpomínám na to i ono zpět,

na příklad, že má žena vdovou teď

i že jsem v milostné jí hodince,

an práh' jsem po její s úst hubince,

obrázek svůj přisliboval,

žádný však jí nedaroval.

Toť nehezké! toť ošklivé!

Že nehezké? že ošklivé?

Manželka má je velmi silna pak

a bohužel i k tomu pravý drak,

nesplnit jí, co přislíbeno je,

nedala by mi v hrobě pokoje.

Bych tedy mír měl věčný v hrobě svém,

s mar smutečních rychle sestoupil jsem;

že pak co výtečný jste malíř znám,

přicházím rovnou cestou, pane, k vám.

Malujte, prosím, hned mne již,

vrátím se pak zas v stínů říš!

Posaďte se zde před ten chevalet,

namaluji pak vaši visage hned,

nehoršete se však,

že jsem byl hrubý tak!

Bál jsem se ach o život svůj

před vámi, pane můj,

před vámi, pa-pa-pa-pa-pa-pa-pane můj!

Nemluvte již o tom dál;

proč bych se na vás hněval?

Nuž tedy, můj laskavý,

připijme si na zdraví!

Lalalala – ku chvále vínka

nechť sklenka cinká,

na zdar! na zdar! pijme jen!

Vám na zdraví,

příteli můj laskavý!

Dvéře především uzavřem.

Sedněte sem!

S dovolením – já již sedím!

Bodejž to ďas – kdos klepá zas!

Otevřít! Z rozkazu stráž

přichází k vám!

Otevřít – vy uvnitř tam!

Ha, jaké to leknutí!

hrůzou jsme tu celí bez hnutí!

Oni rozbijou dvéře nám!

Pod postel já zalezu tam!

Otevřít! běda vám,

vy uvnitř tam!

Hle tu jej!

Jak? jak?

Toť on – zloděj!

Nejsem zloděj, pravím vám,

krejčí Žehlička jsem sám!

Chyťte směle, střezte bděle,

na úřad ho vlecte tam,

rychle tam!

Omyl, páni! Slitování!

Žádné zdání! Pryč jen s ním!

Krejčí Žehlička jsem sám!

Chyťte směle, střezte bděle,

on to sám!

Na úřad s ním rychle tam!

Páni drazí, rcete jen,

z čeho pak jsem obviněn?

Prosím, prosím!

Slyšte pak to krátce jen,

z čeho jste vy obviněn.

Mrtvolu jste Žehličkovu

ukradl dnes v noci tam;

hle, zde leží – vy pak sám

chcete zapírat to znovu?

Chytře věru, nad vše zdání

ušel jsem já vyptávání.

Hloupé je to nad vše zdání,

marné však vše odmlouvání.

Smělé je to nad vše zdání,

spásu hledat v zapírání.

Hahaha – musím se smáti,

chcete, páni, se mnou hráti?

Vždyť jsem krejčí Žehlička já sám,

na svou čest vám, páni, přísahám!

Hahaha – musím se smáti,

jak chce drze nám on lháti,

krejčí Žehlička že jesti,

my však nedáme se splésti.

Co jste děl, na moutě víru,

záhadným jest nad vši míru.

Lékař jen můž' rozhodnouti,

za pravdu co lze přijmouti.

Kde je lékař? nechať řekne, jak to je.

Já jsem lékař!

Slyšte, páni, slovo mé!

Nuž, pane, to individu –

viduum – vidu – viduum

zde tvrdí, že je mortuum.

Nuž pomozte nám, dejte v jev,

zda živ je či mrtev.

Nuž dobře, páni, dámtě v jev,

zda živ je či mrtev!

Započnu hned periculum

já s tímto individuum,

zda pravdu dí

či nás šidí!

Můžete zřít?

Ba mohu zříti.

Můžete jít?

Ba mohu jíti!

Zda pán i cítí?

Ouvej, ouvej!

Může-liž číti?

Ovšem! Hepší

Na mou čest!

toť případ zvláštní jest.

Může chodit, státi, zříti –

musím znova je ad coram vzíti,

bych moh' jasně zříti.

Můj milý pane,

nedokonané

jest mé periculum.

Máte hlady?

Ba, chuť mám řádnou.

Žízeň též?

Ne. Žízeň žádnou!

Čím to as, povězte přec?

Právě jsem pil – to je ta věc.

Ze zkoušky té jsem pochopil,

že člověk ten jen v mdlobách byl.

Aj, jaký div?

já že jsem živ?

Aj, jaký div?

on že je živ?

Prozatím není mrtev,

nikoliv!

Anť nevinnost má

dokázána,

dýl zdržovat já nechci pána.

Pomalu jen, zůstaňte přec,

nejasna dosud mnohá věc!

Řekněte mi na příklad jen,

odkud se vzal zde mrtvý ten?

Jaký mrtvý?

Jste slepý snad, aj hleďte sám,

vždyť před nosem tu leží vám!

Hahahaha!

Kdo můž' to zde

se smáti nám?

snad naposled

ten mrtvý sám?

Z podpostelí to znělo tam.

Ven s ním, byť to byl ďábel sám!

Kdo jste vy?

Já?

He, mluvte hned!

Já? hahaha!

Já jsem, jak mne tu, pane, zřít,

malíř Štětička Hypolit.

Nuž, pane Štětko, řekněte,

proč se tak strašně smějete?

Protože loutka to a žádná mrtvola!

Kdož při tom, pane, smíchu odolá?

Hahahaha!

Zde mrtvý ten

že loutka jen?

jak možno tak

se mýlit jen?

Teď patrno již přec,

že jsem já nevinen –

a proto, páni, nechte jít mne jen!

Hned, hned!

Co pozdě v noci tak

jste vlastně tady dělal však?

Co vedlo, milý pane, vás,

k malíři v tento noční čas?

Já chtěl se, račte pozor dát –

Ode mne dáti malovat.

Tu náhle tak –

Jste přišli pak –

A další vše vám známo je.

Ha, jak směšné to sklamání!

Osli jsme my nad vše zdání!

I-a! i-a!

Policie se blámla zas!

To stane se jí častěj as?

Nemějte za zlé jen to nám!

Aj rádi odpouštíme vám!

Dík vám, dík vám,

že odpouštíte nám!

O spaní an není ani zdání,

na sklenku vína vás já zvu již, páni.

Ten div, jenž se tu právě stal,

že krejčí z mrtvých vstal a žije dál,

teď jásotem a cinkotem

my oslavíme!

To je nápad v pravý čas!

Vínko zas občerství nás!

Jednou nohou jsem již v hrobě stál,

osud chtěl, bych žil tu ještě dál;

nuž buď mu dík a čest,

ten tam již všechen bo-bo-bol teď jest!

Nuž nalejte již sám,

vína dejte zkusit nám!

Lalala – ku chvále vínka

nechť sklenka cinká –

na zdar, na zdar! pijme jen!

Pánové drazí, mějte dík!

můj vroucí dík!

Ať žije náš nebožtík,

jenž málem dnes

co nešťastník

v hrob byl by kles'!

Protož ať dlouho živ a zdráv

náš nebožtík!

Můj vroucí dík!