Nebudeš míti boha mimo mne.

Maďar ochořelý, zle při té ochoře

zakrslé má srdce o jedné komoře,

a v té jen jedinké přikázání hárá:

„Nebudeš míť boha mimo mne – Maďara.“

Již pro tu chorobu není více léku,

neboť nechal bibli ležeť vedle špeku.

Myši špek hlodaly, a když dohlodaly,

v raz se do zmaštěné svaté knihy daly.

Ohlodaly sponku i rožků okovy

a daly se do té knihy Mojžíšovy,

pustily se do ní po hřbetě i hrani,

že nezbylo jen to první přikázání.

Potkanovští, věru, hříšnou mají hubu –

žrali slovo boží po líci i rubu,

a sváděli i tu mladší svojí chásku,

aby vyhlodala bratrství i lásku.

Zhlodali a běda! teď když Maďar čítá,

nikde se mu slovo „láska“ nevyskytá,

a že přikázání jediné tam stojí,

hluboko je vtiskl v temnosť duše svojí.

„Mimo mne,“ tam stojí a já Maďar! – no, že!

tož „mimo Maďara“ myslíš bratře bože!

Oj, to pěkné velmi, a kdo neuvěří,

v čelo se mu pěstí svatý hněv můj vpeří. –

A co zrobil drží, sám sobě se klaní,

nad všecko mu svaté ono přikázání,

jak paprika v ústech, tak mu v srdci hárá:

„Nebudeš mít boha mimo mne – Maďara.“