Nebukadnezar.

Dav hlučí jako rozbouřené moře:

Čas nyní, zdá se, zastavil své oře,

neb tato chvíle, kterou slunce zlatí,

se musí vrýt všem v paměť; bez závrati

on, velký muž, král, vítěz, v středu davu

svou diademem ověnčenou hlavu

uklání jako plný klas zrn v tíži.

Co slyší slávy křik, co stále blíží

se jako vlny zástupové noví,

jichž nadšení on bouří svými slovy,

stín klade se mu na čelo i v duši.

V tisíců souhlasu on jistě tuší

těch nesouhlas, jichž není v této vřavě.

Jest málo jich, pár zrnek ve záplavě

tak zmizí, ale jsou a on to cítí

a v pokřik plesu, z očí jenž všem svítí

a ňadra všech dme, těchto málo lidí,

již jiným okem jeho velkost vidí,

mu v zraku duše roste, v dějin váze

jsou těžší jejich tichá „ne“, jsou hráze,

o které tříští se ten jásot plesný.

Jsouť negace kruh železný a těsný,

jenž nepustí zde nikoho, kdo žije,

ať mečem nebo rydlem v desky ryje,

jež budoucnost v své těžké třímá dlani.

Neb kdyby bůh byl s vínkem na své skráni

a celý vesmír blažen vstříc mu jásal

a jeho velkost v úhly světa hlásal,

muž neodvislý, v jizby svojí tichu

jenž nezapřel svou lidskou, svatou pýchu,

kýs zamračený prorok Israele

v své noci bezesné a osiřelé

nad kůží oslí shrbený, kam píše

svých bratrů bol a pokoření, tiše

své šeptne „ne“, a zavrtí jen hlavou:

on, bůh, je malý s celou svojí slávou

před tváří svědomí, jež spí všem v hrudi;

a těm, kdo vskutku velcí jsou, se vzbudí

v ten pravý čas a houkne hlasem hromu

své nikoli! a heros, před nímž chvěli

se zástupové v bázni, oněmělý

a bídný, směšný trpaslík jde domů.