NEBYL STVOŘEN ČLOVĚK...

Nebyl stvořen člověk, národové šelem

aby z něho rostli, vlci hltaví,

tygři, lační krve – dárce života

dal mu chodit zemí zpříma, vzhůru čelem

k modru, vysoko jež sklenul nad hlavy,

by jej k slunci, hvězdám zvala tesknota.

Zatím národové chodí po sta věků

s hlavou jako šelmy k hrudě schýlenou,

hledajíce, zraky krví podlité,

co by pohltili – mnohou horu, řeku

přelezou i zbrodí, v dál se přeženou,

hrůzu, bolest šíří v zemi dobyté.

Vše, co tam se rodí, lačně uchvacují:

pole, nivy, lesy s boží úrodou;

ty, kdož od praotců vše to dědili,

muže, matky, děti vlekou do svých slují

s jejich řečí drahou, s jejich svobodou –

vše si v kořist berou spárem násilí.

Písně ve pláč mění lačné vytí vlčí,

tygří řev dál, dále šíří zděšení,

hlásá: „Moc má právo, lide zpozdilý,

srážeti tě tlapou – Bůh tvůj v nebi mlčí,

pro modlitby tvoje světa nezmění:

nám dal sílu, bychom tebe honili.“

Bůh však mlčky váží toho světa skutky,

váží také tichých nářky, vzdychání,

touhy v duše hloubi, k nebi povzlety...

Zvolna zrnko k zrnku sypou věčné sutky,

čas však v budoucnost již vichrem uhání

s Božím soudem na svět šelem prokletý...