NECESTOU

Jdu lesem, boky cesty

jsou v skály ulity

a bílé nahé stromy

bez ozdob, bez podoby

tu leží pobity.

Bez zraků na mne hledí,

západem zality,

a němě já jich ptám se,

cos byl a kdo jsi ty?

Je mech tak hustý kolem,

že krok v něm zarůstá,

bezústný vítr líbá

mě horce na ústa,

bez břehů rozlita je

záplava zeleně,

po průrvách šplhá k výši,

zavislá na stěně.

A slepě vichr sráží

odvážný její růst,

nemilosrdně praží

do rozžízněných úst

a slepě vráží v sluje,

bez hlasu pokřikuje,

že nese zmar a půst.

Chci za ním vzhůru letět,

mně nestačí jen jít,

tou dravou krásou kolem

se k opojení zpít,

s ním za paprsků lomem,

za bouří, blesky, hromem,

a žít a žít a žít!