NECH HO!

Co myslíte vy – kdyby dneska Dante

a Shakespeare, Mickiewicz volbu měli

vzít za posmrtnou celou velkou slávu

tři čtyři roky prostičkého žití

co rolníci, co pastevci koz, ovcí,

s obzorem vísky své a s jedním cílem

tož malým hrobem v trávě hřbitůvků svých –

což – nebylo by lidstvo přinuceno

vyškrtat z dějin kulturní své pýchy

jak jmena ona, tak řad velkých skvostů?

A jiných zeptat se a dát jim volbu –

odpověď stejná za podíl by byla.

Básnická sláva! Paprsky chtít schytat,

jež hází na zem, na národ a lidstvo

červnové slunce... Hřeje, osvěžuje

a přijde podzim, zima – lampy, kamna,

je nahrazují, a to lidstvo milé

se přizpůsobí řadou zimních zábav –

kdo vzpomene si na červnové slunce!

A kdo ví, nežije-li v hloubi duší

všech básníků ta tucha nicot, zmarů

a vznesou-li přec někdy hrdě hlavu

a verši pyšnými si prorokují

svůj život posmrtný a slávu věčnou

jak Horác, Ovid, Puškin a jak jiní –

zda nechtějí tím předem přesvědčiti

jen sami sebe? Umlčeti v nitru

hlas příšerný o nicotnosti všeho?

Jak často cituji si jednu sloku,

již Vrchlický (jenž také sám se těšil,

že lid jej bude v paměti mít vděčné),

psal kdys své dceři:

Mé poesie zlaté sítě,

ty strhá jistě času chvat,

a pouze v tobě vidím, dítě,

že vskutku žil jsem jedenkrát...

Kam zapletlo se povídavé stáří!

Vždyť já vám povědít chtěl dneska vlastně

idylku malou, něco o svém vnuku.

Rok a tři čtvrtě, jmenuje se Petr.

Jak týdně referuje moje dcera:

zázračné dítě. (V tomto věku totiž

je divem každé dítě, co jich v světě.)

Tož Petr jí a spí a běhá, žvatlá,

rve hračky, knížky pestroobrazové

a nejšťastnější je, když vsazen v auto

volantem hýbe, jakoby je řídil.

Máť zavede jej často do pokoje

před obraz můj, a Petr poznává mě

a jak to slýchal od mámy a táty,

prst pozdvihne a radostně dí: děda.

(A dcera ovšem vždycky referuje:

už zná tě, táto.) Není tedy divu,

když dobrý přítel, slyše o zázraku

a řekne: jeďme tam, že člověk kývne

dá v duši zaznít sloce Vrchlického,

a jede radostně. A auto letí

silnicí bílou – silnice ty rád mám –

a jede městy, vískami a poli

a jede háji, do kopců a s kopců,

kraj otvírá se do dáli a šíře,

rybníky lesknou se – a jiné vozy

vstříc letí nám a kmitnou spěšně mimo –

kam – za čím? Kdo ví – ale pochybuji,

že jedou k jakés radostnější metě,

než já tu. Slavné slunce června hoří,

kraj kolem okna utíká a v dálce

zdá se, že plyne volněj nesen proudem

vln zářících. Už poledne je tady,

od rána čtyři hodiny už jedem,

však v dálce kostelní věž nám už hlásí

cíl cesty. – – Pusy k uvítání padly.

Je potvrzeno, že se jelo dobře –

a kde je Petr? Dveře rozletly se,

a Petr vešel. Nahý, opálený,

půl metru človíček. A nezaražen

se rozhled po nás. Míval modré oči

teď ztmavily mu. Rozpínáme náruč,

leč Petr nevšímaje si nás kráčí

k své mámě. Ta jej zdvihne, stoupne

k obrazu mému: Petruško, hle, děda!

(ukáže na malbu a potom na mě),

Petruško, děda! – Kluk se na mě koukne

(cizotu, nezájem má v tmavých očích),

odvrátí hlavu a rve mámě s krku

korálků řetěz. Petruško, hle, děda!

Zas máma začne, ale zase marně.

Traplivé chvíle, jak už vždycky bývá,

když parádní kus na rodiné sceně

se nechce dařit. Hledím odpomoci

jdu k sousoší a něžně dotýkám se

s proslovem vlídným ramen svého vnuka.

Ohlíd se na půl, vbodl do mně pohled

kratičký, odmítavý a řek suše

jen dvě slovíčka: Nech ho! Nic víc. Nech ho!

A nic víc odpoledne, ani večer,

když spat odcházel. A pro tohle Nech ho!

jsem čtyři hodiny já jel si k němu

a jen s tím Nech ho! odjel zase domů.

A dvakrát milým je mi ten kluk nyní

pro tohle „Nech ho!“ – jasný hlas mé krve,

kus živé duše mojí, díl já mého.

Snad věříte – a věřte – vzpomenu-li

na toto Nech ho!, prosím vždycky Osud,

by zachoval mu v duši pramen onen

nezvídavého sebeuzavření,

nelísavosti, nepodkupné vůle

a v očích tvrdost pro ty kejkle světa.