NECH MNE DŘÍMAT...

Nech mne dřímat, slunce zlaté,

nech mne spát,

zklamal jsem se tolikráte,

tolikrát.

Uvěřil jsem ve tvé vzněty,

v svět se zdvih’,

a již padal na mé květy

led a sníh.

Jiné buď, zvi v ruch a žití:

„Pojďte pít!“

Oč je líp jen o všem sníti,

o všem snít!

Vesníti se ve svět jiný,

plný krás,

který nezná chladné stíny,

ani mráz.

Kde vše věčné, velké, ryzí,

prosté pout –

ani Smrt tu nemůž přízi

přetrhnout.

Ale jak’s to sníval dříve,

sníš to dál,

v stínu thuje zádumčivé,

vladař, král.

Kolem ticho, ticho svaté,

jež měls rád –

nech mne dřímat, slunce zlaté,

nech mne spát!