NECHÁPU

Ne, nechápu těch lidí podivných,

již život naplňují výčitkami,

že život vzal jim lásku bez milosti.

Vždyť nikdy z úkrytů těch tajemných

našeho srdce nic ji nevyhostí,

nic nezmění, nechcem-li tomu sami.

Kdo duši mou tak dovedl by zmást,

bych pozvala jej na svůj zlatý vůz,

jenž vysoko mne nese nad oblak,

až zmalí vše, až není stínu, hrůz –

kdo mohl by mně zlaté chvíle krást

v lehkosti letu, jemuž neznám tlak

je výčitek i zklamání? – Tam čist

v prostoru krystal lásky zasvítí,

a duše – brusič drahý ametyst

si vybrousí a v hrany zachytí

paprsky vzpomínek. A nezávisle

od lidských rozmarů, osudu pout,

má láska, paprsek z mé létne mysle

na zlatém voze od pozemských hroud.