NECHOĎ SÁM DO LESA...

Nechoď sám do lesa, smutek tam číhá,

ukryt je v houštině sosen a jedlí,

s písničkou ptáků i stromů tě stíhá,

tají ho anemon kalíšek zbledlý;

snů kolem nalíčí v blankyt i mechy,

vloudí se do srdce vábná jich tíha,

probudí touhy i tajemné vzdechy –

nechoď sám do lesa, smutek tam číhá.

Ale mne vábí to jíti tam s písní,

ať si tam zapadnou v tenatu žalu...

Tam, kde sbor jedlí se nad úvoz tísní,

kde květy immortel líbají skálu,

pěnkava na družku v houští kde volá,

jíva kde jehnědy v cestu mi třísní,

tam v lesní vůně tak čarovná kola

stále mne vábí to, jíti tam s písní.

Se zpěvem v duši a vůní jsa zmámen,

klesnu tam bezděky do trávy mladé –

ať mi tam poduškou chladný jen kámen,

hlava tak ráda přec na něj se klade;

tam v říši smutku, tam ve vlhkém stínu

uhasne zvolna mi života plamen,

sněním a tužbami otráven zhynu

se zpěvem v duši a vůní jsa zmámen.