NECHOĎTE DÁL!

Vy naivní, jež ruku jste mi tiskla,

jíž bázní měkkou vlhký hlas se třás’,

jíž v oku velkém mladá vášeň blýskla, –

Vy zapomeňte na mne, prosím Vás.

Vy přišla jste ke dveřím mojí duše,

teď klepáte a posloucháte as

se rtíkem stisklým v třesoucí se tuše,

co říká ten, jenž tolik lákal Vás.

Zůstaňte tam! – Vy byste rukou měkkou

s oltáře květ mně vzala s vůní mdlou,

dar vzpomínek, jež duší mou se vlekou

za nocí žhavých s lící pobledlou.

Nechoďte dál! Vy byste zaplakala

v těch pustých síních, kde se tříští hlas,

kde vůně jara právě dovzlykala

ve síti pavučin, již setkal čas.

Že cestu zpět v svém nenajdete lkání?

Nuž, soucitu Vám lampu rozsvítím,

dám sledním svitem z ní Vám požehnání,

až z kroků Vašich klid vát’ ucítím.

Vy naivní, jež ruku jste mi tiskla,

jíž bázní měkkou vlhký hlas se třás’,

jíž v oku velkém mladá vášeň blýskla, –

Vy zapomeňte na mne, prosím Vás.