Nechť jedni tíhnou sem a druzí tam,

Nechť jedni tíhnou sem a druzí tam,

již tací jsme a jiní nebudem,

– my stejnou píseň nikdy nehudem,

a každý mní, že nejlíp zpívá sám,

hlas bratra svého má za škodný klam

a řídí se jen vlastním přeludem –

však v cizích léčkách přece nezbudem,

byť sebe chytřeji se kladly nám.

Vždy ještě znali jsme se sjednotit,

když za hrdlo jsme musili se bít,

a vždycky ještě zmůže vzdor a hněv,

že jedním tryskem bije česká krev,

že paže s paží svorně závodí,

a pod stromem se vůdce narodí.