NECHTE MALIČKÝCH PŘIJÍT KE MNĚ.

Za onoho času přišel Kristus Pán

do jednoho městečka a unaven

se svými učedníky sed'

si na náměstí pod kaštan.

Jak v úlu z jara šumělo to městem hned.

Jak o vítězství velkém slavná zvěst

šlo od úst k ústům, že tu jest

z Nazareta slavný prorok ten,

jenž řečí vonnou, sladkou jako med

všechněch strun se duše dotýká,

až nyvým štěstím roztouženě zavzlyká,

až k Bohu povznáší se, vzlétá nad oblak;

jenž prsty bílými jak křídla holubic

se dotkl očí slepcových a vrátil zrak,

jenž nasytil jen jednou skývou lidí na tisíc,

jenž samé divy činí, zázrak nad zázrak.

A již se mihl jakýs hošík nazrzlý,

až bosé nožky na slunci se kmitaly,

jak se svou zprávou nadšeně a vesele

se pro svého hnal přítele.

Tam jiný, umouněný, střapatý

jen očkem jedním nakukoval nesměle

dveří skulinou, jež tiše zavrzly.

Však tam ty rozlétly se dokořán,

jak o pouti by milé hosty vítaly.

A již z domu každého, se všech stran

se brali otci, mámy, báby s vnoučaty,

jež před sluníčkem směšně mžourala

a k bábám tulila se mazlivě.

A za nimi se řada dětí šourala.

To malé jako do osení ulekaný zajíček

do máminných sukní skrývalo se bázlivě.

To dojídalo rychle s máslem krajíček.

Ta prstíkem se v nose šťourala,

ten šeptal cosi se svým soudruhem

a tomu oči sem tam chtivě těkaly.

A všichni, velcí, malí půlkruhem

obstoupili hosta vzácného a uctivě

na Jeho zlatá, svatá slova čekali.

Tu On hlavu zdvih' a ruku vztáh',

v dál se zadíval jak v teskných vzpomínkách

a jal se vykládat. A Jeho sladký, svatý hlas

lehce plynul, potůček jak bublavý,

jenž do luk slunných od strání

spěchá stínem šumné doubravy.

A byl tak jemně snivý, teskně dumavý,

stříbrného podzimku jak tiché zaštkání;

tak něhy plný jako matky usmání,

když k robátku se do kolébky naklání.

Tak vinul se a tulil, objímal,

jak ručky dítěte kolem šíje maminky,

tak hřál a srdce otvíral a dojímal,

jak nyvě šťastné, steskem sladké vzpomínky

na dávno zašlý dětský čas.

A v prsou prostých posluchačů těch,

jak ulpěli na Jeho sladkých rtech,

se teskným rozechvěním tajil dech.

A jejich duše oškubaná křídla zvedala

a veselými, krouživými polety

jak okouzlená letěla Mu v ústrety,

a šťastná, tichá u nohou Mu sedala.

A což ty děti teprv – –! Každé z nich

zapomnělo na své hračky, bujný smích.

Každé udivená očka do šíra,

do nekonečna, nemožnosti rozvírá.

A každé před sebou zří toho mladíka,

jak zlostný, vzpurný za tmy z domu utíká,

jak vepře pase, steskem, hladem naříká

a mláto jí, jak na večer se navrací,

však přede dveřmi váhá, vpřed a vzad se potácí,

pak náhle rozběhne se, zavzlykne

a „odpusť, odpusť, tatínku můj“, zakřikne –

A dobrý, hodný tatíček ho pozvedá,

na čelo líbá, do očí mu nahlédá

a k hostině ho pozve bohaté.

A duše jejich tak jsou unešeny, dojaté,

že každé z nich se nevědomky dopředu

hustým davem lidu drze prodírá,

by neztratilo nic jen s Jeho pohledu,

ze slov tklivých, hlasu záchvěvu,

z dumavého, tesklivého úsměvu.

Však On již vykládal jen o Bohu,

jak vládne slunci, zemi, vojsku hvězd,

jak všechny stejně rád má, dobrý otec všech,

jak čeká na každého hříšníka,

až v lítosti se navrátí, a žalně zavzlyká,

jak nad ním v nebi větší radost jest,

než nad spravedlivým, jenž nikdy nehřeší.

Ale to již děti tolik nebaví a netěší.

To stranou do hrstičky zívne potají,

tam nepozorně o čems šeptají,

a ti k Petrově se holi přiblíží,

do ruky ji berou, zblízka prohlíží,

a nevidí, jak svatý apoštol se škaredí,

a myslí si: O, vy nezbedi!

A jakés děvčátko, jež tiše sedělo

Mu u nohou a na ně stále hledělo,

náhle v jakýchs divných myšlenkách,

jak přinuceno, jako v snách

vztáhne ručku buclatou a stírá prach

s Jeho svatých nohou, opánků,

až Kristus Pán tím vyrušen se ohlédne,

až její matka „Mařo!“ sykne ostře, káravě.

Tu děvčátko tak sebou škubne zlekaně,

tak rychle hlavičku svou rusou otočí,

že konce opentlených, malých copánků

jak háďata jí po ramenou poskočí

a zčervená a pobledne,

a slzy derou se jí do očí.

Však On se sladce usměje a pohladí

ji po zlekané tváři, po hlavě

a praví: Nechte maličkých jen ke mně přijíti.

Tu v těch uslzených očkách úsměv zablyskne,

až celou tvářičku jak bílou lampou osvítí.

A také štěstí nesmírné a taková slast neznámá

jejím malým srdéčkem se rozlije,

že uchopí tu svatou ruku svýma ručkama

a nadšeně a vroucně, oddaně

červené své rtíky na ni přitiskne.

A On shýbá se a na klín si ji posadí.

Tu všechny děti hned,

jako by jim nabíd' mísu cukroví,

neb pozval na slaďounký, vonný med,

se všech stran se hrnou k Spasitelovi,

jak k svému dědečku, jak k zlaté babičce.

A Ježíš každého si všimne, každé pohladí,

každého se vyptává a s každým hovoří.

A děti šťastné, uvolněné, důvěrné

jak ptáčátko s Ním čile švitoří.

To vykládá Mu o své malé sestřičce,

to o panence nemocné, jak umřela jí do roka,

ten o psíčku a tiché ovečce,

již pase každého dne u tichého potoka,

to o jich Máři, uzpívané děvečce.

A matky chichikají se a potají

lokty do boku se šťuchají

a ustarané tváře jich se rozzáří,

jak temný obraz na posvátném oltáři,

když se pod ním o slavnosti rozhoří

jásavými, radostnými plameny

zlatý lustr sedmiramenný.

A tatínci si myslí: Jsou ty děti dotěrné.

Však ono malé děvčátko kol šíje

Jeho svaté náhle ručky ovije

a šťastné šeptá: Tak Tě ráda mám.

A hošíček ten s nazrzlými kučery

řek', zdvihnuv k Němu očka plná důvěry:

Strýčku, ještě něco vykládejte nám.

Tu hlasitý již rozlehl se kolem smích.

Též Jeho tváří milostnou se úsměv mih',

pak kloučka za ruku vzal, hladil po hlavě,

a pocelovav jeho čelo laskavě,

děl vážně : Amen, amen, pravím vám,

jen tehdy do království mého vejdete,

když jak ti maličcí vždy budete.