Ó nechte mne!

Ó nechte mne, v tom voze dusno, těsno,

ó nechte mne, já půjdu lučinou!

kraje, co teď mé oko rychle míjí,

v celé se kráse před mnou rozvinou.

Já naviju si věnců z jara květů,

jimiž krajina pestře poseta;

a z plna srdce, z citu zjařeného

si zajásám šírého do světa.

Jsem dítě přírody a nehodím se

v ten život váš tak panský, nucený;

já svatým, čistým dechem jejím dýši,

a zapřít ji – život mi bezcenný!

Ó nechte mne, nechť koně tryskem rychlým

vás unášejí prachu pustinou –

ó nechte mne – u vás mi dusno, těsno,

ó nechte mne – já půjdu lučinou!