Nechvěj se, nechvěj...

Stín velký s nebe padá, padá,

hle, tmí se lada

a zádumčivý větru van

lká hnán a štván,

v šum tichý klasné moře

dme po obzoře

a lesem táhne smutný hluk

jak marný zvuk

těch, kteří klesají...

A stín jen padá, padá, padá,

až tmí se lada...

Nechvěj se, nechvěj, u mne buď,

a na mou hruď

skloň hlavu v utišení

a slyš mé snění.

Jsa dítě, ve blahých snách mládí

jsem o tě s divou touhou snil

a s lící odhaloval kradí

běloučký závoj bájných vil,

s posvátnou úctou, tajnou bázní,

ti zřel ve vzdušný obličej,

kdy srdce plno bylo strázní

a v duši tkvěla beznaděj...

Stín temný padá, padá,

už tmí se lada,

a do duše se přívalem

proud upomínek skládá.

Nechvěj se, nechvěj, u mne buď

a na mou hruď

skloň hlavu v rozechvění

a slyš mé snění.

Štván cizinou jak jelen lesem,

kdy v duši krutý boj jsem ved',

ve chvilkách klidu s tichým plesem

jsem k tobě šeptal v snách a bled,

a zjev tvůj, snů mých rouškou halen,

tok slzí vyloudil mi prvý,

pohnutím, touhou, z podobrví –

leč i ten předtuchou byl kalen...

Stín černý padá, padá,

už tmí se lada,

číms neznámým a bolestným

se plní duše mladá.

Nechvěj se, nechvěj, u mne buď

a na mou hruď

skloň hlavu k uděšení

a slyš mé snění.

I já kdys věřil v pravdu, právo,

však krutě byl jsem vyléčen,

a místo soucitu mi dravo

rván z duše ideál i sen,

leč zplálo obé nestřísněno

zas v duši mi hvězd tisíce

a s nimi láska a tvé jméno,

má tichá, něžná světice!

Stín černý padá, padá, padá,

už tmí se lada,

les temný zvěstí děsivou

lká v srdce mladá,

a stín jen padá, padá, padá,

už zatměla se lada...

Nechvěj se, nechvěj, u mne buď

a na mou hruď

skloň hlavu z uděšení

a slyš mé snění.

I mému osudu jitřenka svitla,

tož tebou, dítě zlatých dum,

jež v chmurách snů mých náhle's kmitla

se jako paprsk v žití rum...

Jak sladký v náruči tvé malé

mi kyne život blah a tich,

Ó, nech mne sníti ještě dále

v přívalu černých vlasů tvých!

Hle, stín již mizí, mizí

a den jak zlato ryzí

již nad koruny stromů vstává

a vstříc nám mává...

Raduj se, raduj, u mne buď

a na mou hruď

skloň hlavu ke snů spjetí

mně do objetí!

Hleď, mizí stín – ha – běda!

tvář tvoje sněhem bleda

a stín ten děsný sklání

se do tvých skrání,

již zřím ho na tvém čele –

i oči tvé jsou stmělé...!

Ó běda – kol zas šero, šero –

neštěstí jde i s tebou, snů mých dcero!