Něco extra.

Bečkerečtí kubíci jsou ňácí!

Svolali si plni chvatu

v torontálském komitátu

valnou kongregaci.

Ptal se išpán, co by chtěli.

A tu oni hnedky:

„Eh, volaké pletky!“

pověděli.

„Dáňky nechcem míť!

Ať Slovák radš dvouraz platí!

To nám musí urobiť

naši ablegáti;

za to však má právo Slovač jará,

museť dobrovolně za husara,

a kdo chorec z nich a šeda,

stupaj za honvéda!

Eja, chceme taky

ne jednoho boha se Slováky;

jejich ať ten starý,

nového chcem pro Maďary,

bo ten dávno starý bůh –

pravý Slovák – divná jesti hlava:

tisíc let se prosiť dává,

a pořáde marno, – je prý hluch.

Toho tedy nechcem, ne:

mladý musí býť náš Ištene;

by však slyšel, i co pošuškáme,

větší uši ždáme.

Moudrý? – no, ať raděj sprost;

však zaň budou mysliť jiní:

k tomu máme nyní

v Budapešti pánů dost;

ale po nasky se musí chovať:

pěkno teremtovať,

aby se ho Slovák lek’;

pak, by starý Dunaj rudě tek’,

musí fokošem zbíť z čista

pět set milionů Rusů,

Srbů také tolik kusů

dozajista,

a těm bratům Švábům pro potěchu

hodně Franků, Dánčíků a Čechů –

vůbec všecko, co je panslavista.

Mluvný musí býť, to také chcem:

musí veleť stále,

aby proto, že jsou Uhry malé,

zrobil sněm,

aby stokrát větší byla říš ta

a v ní slonce chyceno jak v pasti,

řeky aby přetékali mastí,

bůh pak musí volati se „Pišta“.

Bajúzy? hej, ty musí míti medle

jak karpátské jedle,

a jim na podporu

nos jak Babí horu;

jak dvě oči trochu šikmým směrem –

jako Blatno s Neziderem.

Při tanci se musí chytať stropu,

až by se tím třásla síň;

v pračce aspoň na nejmíň

z čárdy chlapů vyhoditi kopu...

a když vykřikne si „Juchu!“

musí širé zemi zalehnouti v uchu.

Také žádá celý komitát,

aby maďarský měl šat:

túrská čapka ať mu neschází,

a na každém prstu rukou obou

zdoba za ozdobou –

dvacet prsténečků z mosazi.

Na plecích ať kosmatou má hůň,

řásné gatě;

jedeli, ať pod ním svatosvatě

nesedlaný pusty kůň,

k tomu jěště ostruženky z hola

jako u batárů kola.

Reformován musí býti též;

Slovákům bráť všecko nezadajky,

i ty koně na přípřež.

Nad jiné však dvě veliké fajky

za kalúpku okraj dáti musí,

by měl druhou, když se jedna zdusí.

Obě ať jsou o troubeli krátkém,

pod pružným však ohejbátkem

jako koňské chvosty velké třapce,

sesoukané zeleně a rudě –

v závisť pro staré – i chlapce!

Však i to by vyzíralo chudě:

a tu naše zážda,

ať má fajka každá

z důli k vrchu táhlý příklopec,

jak ta v Nagy-Bányi na olovo pec,

a kolkolem rolničky a plíšky

jako zvony ostřihomské vížky,

co tak pěkným souhlasem

bimbají se tam a sem.

Když si zafajčí a vypárá,

ať se do červánků popel rozhárá,

a když nacpe si a zakřesá,

musí každá rána océlky

do šířky i do délky

hromem otřásati nebesa;

jiskérka když padne, musí blýskať,

že se bude hora k hoře stiskať,

a ten dohanový dým

musí kepeněm býť světu mlhovým.

Potom, aby vždy měl dobrou ráž,

jísť musí jen slaninu a paprikáž,

musí tmavý býť jak „s hory muž“

vrecko za pasem a v čižmě nůž –

slovem: musí to býť pánbůh náš!

Jaj však též se musí uměť bíť,

vodku píť,

koně kovať,

kortéšovať,

tatar točiť, lasó házeť

na krk všem,

kdož nejdou s Maďarem!

Teremtete! nic mu nesmí scházeť.“

Kýval hlavou išpán k všemu tomu

a pak zahouk’: „U všech hromů,

jóvan, toto šumno se mi páčí!

jen jestli to sněm též ztvrdiť ráčí?

nebo taký velký bůh

bude robiť větší státní dluh,

a pak je to vymíněnou prací

obou delegací!“

Tu se starší kongregace zveď:

„No, tož sobě ponáhlete hned,

neb chcem píti také bečku vína

při ištena slavně inštelaci;

chutě tedy, páni, rychle k práci!

sice zabéřeme palatina

a s ním vyprosíme u dvora,

aby netáhli nám boha v délky

a dali nám zatím – než bude ten velký –

Rosu Šandora!“