Něco na cestu.

Nuže jděte, moje ubožátka!

Ach, snad nikdo na vás nečeká!

Vaše pout, ta bude daleká,

A pout slabých bývá zlá a vratká.

Netěšte se na přístavy vnadné,

Blesk se jenom v blesku těšívá;

Chudý přítel vítán nebývá,

Kvítko prosté nevídáno vadne.

Nebojte se, nebožátka milé!

Že jste slabé, že jste skrovňounké,

Přijmou-li vás chyžky nizounké;

O, pak blaze, pak ste došly cíle!

Z pahorečku vzrostou Krkonoše,

Zrnko-li se denně přiloží;

Šíré moře krůpěj rozmnoží,

Každý dlábek ducha přidá soše.

Jděte, jděte, dokud jíti jisto,

Nebojte se, nehrozte se nic,

Třebas nullou byly, což je víc?

Vždyť i nulla vyplňuje místo.

Nebojte se, vždyť vás v kraje jisté,

Vždyť vás k bratrům Čechům posílám;

Dobré srdce jejich dobře znám,

I jich duše, plné lásky čisté.

Jenom oheň mysli ještě mladé

Vše dle oučinku jen měřívá;

Časem ale, sil kde nezbývá,

Také vůle na váhu se klade.

Bratří! síly mé jsou mělké sklady;

Již jen touze mé vstříc vejděte;

Mou-li vůlí za vděk vezmete –

Jáť mám vůle na dvě Iliady.

Až pak jednou vlasti Květy nové

Nad našemi hroby zavlají,

Až se Češi k svému přiznají,

V pravdu vzejdou naši krásní snové:

Pak snad uznáte – ó blahé zdání!

Také mnou že zvuků přibylo,

Když se zjitra hlučně zvonilo

Na Slovanů slavné požehnání.