Něco o pravdě.

Že já hodlám deklamovat,

Nerač v této vzácné společnosti

Nikdo považovat

Za výsledek nadutosti.

Přednášeti deklamaci

Není příliš těžká věc.

Vésti v společnosti moudrou řeč,

To jsou těžké věci.

Časopisové nám denně svědčí,

Jaký bývá sem a tamo po Čechách

Slyšet výbor krásných deklamací,

A jak opět sem a tamo o Čechách

Slyšet k podivení hloupých řečí.

Moudré slovo promluvit

Jesti tak přetěžká věc,

Žeby mnohý radní pán,

Když má držet v radě řeč,

Proč by to neb ono navrhoval,

Raděj’ třikrát po sobě

O bavorském pivě deklamoval.

Budu tedy deklamovat,

A to sice o pravdě.

Kdo však pravdu slyšet nechce,

Tomu poradíme lehce!

Ať se zeptá hospodského,

Mnoho-li do piva vody lívá,

Aneb mistra pekařského,

Oč on menší housky mívá.

Ať vyzvídá na pytláku,

Kam svou brokovnici uklidil,

Aneb dále na židáku,

Koho jakživ ošidil? –

Já mu za to ručím tělem duší,

Že snad od všech těchto pánů

Ani za mák pravdy neuslyší!

Pravda, milí drazí páni,

Jesti slovo sice malé,

Význam toho slova ale

Jesti rozsáhlosti neslýchané. –

„Budeš-li pak pravdu mluvit?“

Slýcháváme otce hřmíti,

Bojí-li se dítě

Pravdomluvným býti. –

Proč se děcko pravdu mluvit bojí?

Proto, – jak to páni víte, –

Že po pravdy vyznání

Následuje výprask k pokání!

Chce-li soudce pravdu slyšet,

Bývá, jak se ví,

Inkvisita někdy strašně mořen,

A když posléz pravdy kořen

Bez okolků objeví,

Soudci popřál pravdu slyšet:

Potom musí chuďas viset! –

Takovéto nadělení

Pro pouhynkou pravdu,

To je krásné vyražení! –

A však hleďme dále!

Jesti noc.

Na vysoké věži sedí

Jakýsi to pán,

Který stále ku hvězdičkám hledí,

A pak tiše

Brzo měří, brzo píše.

Jaký je as jeho plán?

Proč již tolik nocí

Na té věži sedí,

A tak mermomocí

Ku hvězdičkám hledí?

Ontě skoumá opětnými příklady

Pravdy věčné základy.

Jestli se mu poštěstilo,

Že se ním jen za mák velikosti

Neznámé až posud pravdivosti

Světu objevilo:

Pak se počnou hýbat slávy zvonce,

Že nebývá hluku ani konce. –

Já jsem sobě kolikráte

V duchu pomyslil,

Co by se as dělo,

Kdyby nenadále

Člověčenstvo neustále

Pravdu mluvit chtělo?

Byla by to, drazí páni,

Komedie k popukání!

Dejme tomu, aby chtěl

Někdo od doktora vědět,

Jakou asi medicinu

Tento jeho nebožtíku synu

Předepsati měl?

Aneb kdyby otec vědět chtěl,

Proč syn študent tolik dvojek měl?!

Přiznati se klusem,

Že je asinusem, –

Safienská rekrace,

To by byly špatné vakace.

A což kdyby se

Někdo zeptal myslivce,

Kolik zajíců a koroptví

Jižjiž zbouchla jeho ručnice,

S kterými za syny študenty

V Praze dělal presenty?

Aneb dále, kdyby chtěla

Paní vědět od kuchařky,

Jakých pšouresů již měla

Při koupěji na trhu?

Aneb kdyby učedník měl říci,

Co si myslí asi,

Když mu paní mistrová

Načechrává vlasy,

A pan mistr mu jak z roboty

Navlečené práší kalhoty?!

Míti hlavu v mraveništi

Aneb v horké peci –

To jsou kruté věci;

Státi ale na bojišti,

Kde by každý ozbrojen byl mečem

Nelíčené pravdy:

To by náleželo

K nejkrutějším věcem!

Pročež o té pravdě dosti!

Tázati se vzácné společnosti

Jak jsem se as zachoval?

To bych tomu pěkně dal!

Pravda bývá hořký host,

Jen již tedy o ní dost!