Něco o slávě světské.

Sešly jsou se z krajův světa

vandrovavše dvě as leta,

všechny boty různotvarné,

botky, střevíčky i švarné,

pantoflíčky, krbce, trepky,

všechny šámy – juchtoviny,

teletiny – skopoviny –

sešly jsou se ze své cesty,

jež je vedla vsemi, městy,

doma pod rodným zas stanem –

pod oteckým pod verpánem.

Vzešlo hlučné sněmování

mezi botáckou tou lájí,

každý svůj jen úřad hájí

a svou chloubu povyzvání.

Postaví se botka pyšná

šviháckém tu na podpadku

a ze šumných hlasů zmatku

vynáší ta slova slyšná:

„Prosím slušně pány, dámy –

nechci chlubit se snad valně,

stav můj, tuším, dosti chvalně

bude znám i mezi vámi!

Na kobercích – na parketě

žiju ve vyšším jen světě,

vím co slušnost je a móda,

neznám, co je bláto, voda,

nanejvýš, že ku rozmaru

šlápu kámen trotuárů;

když pak přijde nečas trošku,

k posluze si vezmu drožku,

a tak skví se moje líce

v salonech neb v skvostném bále,

vždy jen k slávě – ku pochvale

jako černá krasavice!“ –

Hřmotným hlasem na ta slova

prála bota holinková:

„Nezávidím tobě zhola –

však i z tebe čpí jen smola –

panské tvoje postavení,

stav můj přec jen výš se cení;

víť se všude, proč je bota:

ať se blátí, ať se sněží,

ať si voda v cestách běží,

ať se všechna sejde slota:

tu mé jisté, pevné kroky

víc přispějí k práci, blahu,

užitečnou klestíc dráhu,

než tvé tatrmanské skoky.

Jakou zásluhu máš asi,

že tak founíš převysoko –

zrobíš leda kuří oko.

Věř i já mám svoje časy,

jež mi záviděti musí

ty tvé salonové krásy:

kyprá půda, mech měkoučký,

kvítím poseté paloučky,

plné barev, plné vůně,

když se k hladké stezce vinou,

zdaž tu takou krásou slynou

ty tvé kobercové hůně?

Když pak v krčmě, byť ne v Praze,

skočnou polku zanotují

tuť si k tanci na podlaze

podkovkami zataktuji!“ –

„Vlastně se tím zahazuji,“

ruší další hádku vzdorně

vysoké rytířské škorně:

„že tu já chci mluvit s vámi

plebejské vy nízké šámy;

nechci proto dlouhou řečí

hlásat svoji slávu větší –

zacinkám jen ostruhami!“ –

Na ta slova plná pýchy

potutelné taje smíchy

ozve střevíček se ženský:

„Odpustíte, ctný rytíři,

že proti vám slova míří

slabý hlásek můj panenský.

Však že vašnost mysl skloní,

když se střevíček malinký

zableskne kdes z pod sukýnky –

div že vašnost tady sobě

neubrousí paty obě –

taký spěch vás za ním honí;

a i v prachu se tu koří

rytířský vzdor vaší pýchy,

a jak beránek by tichý,

na kolenou nám se dvoří –

div se rytíř neumoří.

Ba i když tu šlápne maně

na vás podpatek náš hladký,

vzdychnete jen, nám se klaně:

Ach, jaký to pocit sladký!

Pročež vaše urozenost

rač svou snížit povýšenost,

často střevíc z hebké kůže

třeba sto rytířů zmůže.“ –

Slyše vnadidel těch líček

malý v koutku pantoflíček

slabým hláskem ozývá se:

„Pastorče jsem mezi vámi,

nedařil mne mistr ničím,

ani leskem, podkovami,

ni zlatými ostruhami –

a přec nade slávu vaši,

výš se moje vláda vznáší

mocným žezlem panovničím.

Splete ovšem mužům kroky

střevíc někdy útloboký –

však nedlouho sláva květe:

manželské ji pouto shněte.

Pevnější mé vladaření,

když se pod mou ženskou tíží

umořené v prachu plíží

celé mužské pokolení.“

Tak tu dále vedou hádku

botácké ty spurné roje,

ještě čižmy, krbce, bačky,

jiné šámy kráčí v boje,

že až z toho hlasův zmatku

tu a tam se strhly rvačky.

V tom přichází mistr Šidlo

v bojuplné svoje bydlo,

židák stanul blízko prahu;

vzali věrtel – nebo váhu

a botácké šmahem roje,

jež ty kruté vedly boje,

odvážili – odměřili,

odměřivše v pytli skryli.

Skončena jest hádka lítá.

Mistr doma měď počítá –

židák s pytlem se uklízí –

tak zde světská sláva mizí.