Něco obyčejného.

Blázni drželi rok, jak lidi by stíhali moudré,

protože moudrých sbor bláznivý rozplaší roj.

Z bláznění užitek má, kdo rozumí blázniti vábně;

fantí-li nemotorně, škodí si v řemeslu svém.

Čas jest ohebný tak, že se dá i k bláznění užit;

volně ho užije, kdož chutně mu vyhovět zná.

Sulcius maličký jest, ale počne-li blázniti – velký:

pravidlo všeobecné platí mu způsobem svým.

Daktylos, jak vždy byl, i věčným zůstane fantou,

ačkoli veliký hoch chválí mu fantění vše.

Popelka krásně se stkví, ale vezmi jí místo a šperky,

osobní spojenost zlom, oč, že se nebude stkvít! –

Zlatník vyvede věc, když nádobu ošatí zlatem,

kteráž vlastností svou kupce by nenalezla.

Soukeník krásný-li jest, když krejčí ho zostudí jehlou?

Zrak náš vynese soud, na vnitřní nehledě stav.

Panství ledakdos má, však v skutku-li nazve se pánem?

Zdali mu povrchní blesk povahou skutečnosti?!

Boháč lakomý jest jako chudec bohatství prázný:

souží ho bohatství, když chudoba pokojně spí.

Kdo se tu v lahodné rozkoši tře, zdaž pokoje dojde?

Co se mu líbilo dnes, zítra ho omrzí snad.

Štěstí užije ten, kdo moudré příčiny štěstí

hledá v způsobu svém, s zpozdilým útrpnost má.

Blázna-li opravíš tím, když rceš, že bíledně blázní?? –

Vždyť i ten maličký pták pyšní se peříčkem svým.

Mlází se navede, však když strom v svém octne se věku,

snáze se přelomit dá, nežli se narovnati.

Blázen neholený, věř, bláznem nevolí slouti:

podruhů nalezne dost, ježto mu pochlebují;

lehkost uměním svým tak krásí a vyloží vábně,

jak zisk v polohu svém barvy a oleje dá.

„Nebude člověka znát již pro samé barevné roucho!“

Však co tu zakryje šat, slušno-li viděti všem? –