NECTAVSKĚ ÚDOLÍ.

Je ráj to věru! Horské údolíčko milé,

jímž podél běží potok čtveračivý

zde onde houštím kryt, kde v roztoužilé

se písně šerem hrouží slavík snivý

a hlučném plesu ptactva motýl hravý

o závod s včelkou oblétá květ smavý.

Je ráj to věru! Nad kyprými břehy,

v nich bujné trsy pomněnek se smějí

a k nebi točí očka plná něhy,

se topoly a snivé olši chvějí

a v listu jejich tiché šelestění

se mísí bzukot včelek a ptáků pění.

Je ráj to věru! Sem i z boží říše

byl jasnolící anděl seslán k zemi;

kam dýchne ten, vše rajským blahem dýše,

kam vkročí, zem se zaskví květy všemi;

kam pohlédne, vše zjasní v září skvělé,

ba v očích těch je hvězdné nebe celé.

Je ráj to věru! V prostřed údolíčka

se říčka na mlýn žene jarým krokem,

mlýn zvučně klape, kol pak vlaštovička

si kořist lapá bystrým nad potokem

a sem i tam se vznáší v chvatném spěchu,

by nepřilétla prázdna pode střechu.

Vítej mi, Ty milý, tichý kraji!

Vítej mi, Ty něžný anděle!

Novým žitím zem jak kypí v máji

pestrý květ, kdy luhy postele,

teplým slunkem vše když okřívá

i mé srdce vámi okřívá.

Rád k vám zajdu. Zde jak zašeptají

nad hlavou mi stromky omšelé,

modré zvonky jak mne uvítají

s libou vůní doušky zardělé,

zřím-li jak ta voda pěnivá

šumíc kvapí tam, kde přebývá

nevinný ten anděl sladkých bájí,

na sta hned mi srdce prochvívá

a jak mušky světlo oblétají

proud snů zlatých nitro oblévá.