Neděle na moři.

Jako křídlo andělů modré, čisté,

které tiše na oltář sletlo zlatý,

jako božská myšlénka v první slávě

moře kol širé.

Nebe, hle, se usmívá věčnou láskou,

země celá s modlitbou k němu vzhlíží,

vzduch je vlahý, nad mořem klidně leží

ve svatém tichu.

Ani loď tu nehne se, ani veslo,

plavců povyk v zakletých mlčí lodích,

v dáli s bledým plachtovím koráb stojí

duma jak vážná.

Slunce žhavé, zářivé jako oheň,

z něhož bůh se přírody věčné rodí,

v moře čistém zrcadle nekonečném

celé se shlíží.

Náhle s výše jak mladé jarní hromy,

jak zpěv mrtvých, jásavé zazní zvony,

mořem letí, na vlnách usnou v dáli

nejsladší hudbou.

Moje duše božskou chvěje se touhou,

s mořem, vzduchem ke slunci výše se vznáší,

rozplývá se v tajemné hudbě citů,

s mrtvými plesá.