NEDĚLE SVATODUŠNÍ

Ve vášni díla nezřeli jste krásu tváří bratrských

a oblak zářící, jenž zahaluje tělo člověka:

hlas mužů tvrdne mezi kladiv výkřiky a mezi výhněmi

kdo vzpomenul na sester úsměv záhadný?

Dnes, bratří, svátek světit budeme

modlitbou duše své a meditacemi.

S hor dalekých se nese vítr, vůní pln,

a všechny květy ještě rosou obtíženy jsou.

Za námi slunce spící města probouzí,

červenec naproti se blíží za horizontem.

Vzduch ještě sladký jest od zpěvu dívek při senosečích

a od polibků milenců

a ptáci neviditelní tajemství naše zajásali v azuru,

jak kdyby vylétli ze srdce našeho.

Vysoko stojí obilí na polích bratrských

a bude třeba podepříti větve příliš těžké ovocem.

Duch bije křídly, k letu připraven,

v nekonečnostech obzorů.

Tak v majestátní důvěře před námi zraješ z věků do věků,

ó tajuplná země očekávání,

a každý den tvůj svítí jako pochodeň

do hlubin pranoci.

V ekstasi díla ve chvatu

jen gesty symbolů svých hovoříš.

Na skalní balvany se chytající lišejník sní o květech

a stromy v trýzni hmyzů o sladkosti plodů pracují.

V pokorném heroismu němá bratrstva

v bolestech cestu duchů připravovala.

Však jako jeskyně svých krápníků

a galerie kolem propastí,

ty, stavitelka v temnotách, své dílo nejúžasnější

po věky střežíš odvážnosti milujícího.

Je silné tvoje mlčení jak úsměv zasmušilé dobroty

a krása tvoje v jarním květu svém

jak pole od prvního setí daní stížené.

Prs oslňující, jenž jako slunce hoří do snů milenců,

kvílení novorozeného života

utiší, mateřský.

Však ve hlubiny lásky v hrdé pokoře své ukrýváš

bolesti své, jež lámou v křečích kosti skal

a v potu horečném tě halí oblaky.

Na moře házíš mosty pevnin svých a v tisíciletích,

když přešla po nich pokolení dělníků

a knížata a proroci,

pilíře prahor strhuješ,

království dávná oceány zaléváš,

var vegetací tropických pokrýváš ledovci

a nové cesty stavíš věčně hledajícím dětem člověka.

Do tajuplné noci duchů, svůdná, řeřavíš

jak jitřní cesta, jiskřící se ptačím jásotem.

Když v lethargiích spánku tuhne tělo unaveného,

u skrytých pramenů tvých pijí duše dlaní ethernou,

a plody, sladkou tíží větve ohýbající,

podáváš, mlčenlivá, putujícím k nesmrtelnosti. –

Žár slunce stoupá, klasy tvrdnoucí

do našich tváří šlehají

a příliš silně voní lípy v únavě.

Rty květů zatřásly se milostí a horké vydechly,

z oblaků hmyzu vyvřel jásot hlasů zmatených,

v hlubinách lesních vzkřikly prameny,

neviditelná moře v dálce zahřměla.

A tepot srdce našeho zem’ celou prostoupil,

jak v milionech životů by naše krev se rozlila,

cévami vegetací bouřila a kvetla, voněla a zpívala

a žhavá navracela se.

Dech náš byl větrem, třásl stromů vrcholy,

hnal vlny na vodách,

byl plný včel a ptáků, semen jiskřících a klasů šumících,

a naše oči, jak by slunce v sobě zavřely,

viděly světlem oslňujícím.

Jak dlouho šli jsme? Či jsme zemřeli

a tisíckrát se znova zrodili?

Byl každý krok náš jako přechod z věku do věku?

Od krystalických horstev polárních až k rovníkovým pralesům

jak rozsévači užaslí jdem’ celou zemí člověka:

na cestu padají nám stíny pyramid, paláců královských

a chrámů božstev pravěkých a miliony nocí beze snů.

Obzory jako náruč otvírají se,

za obzory jsou gigantická veleměsta v zahradách,

jiskří se dílny tajemné a pracující živly zpívají,

přes moře voní věčná jara jižních archipelagů,

jedinou sladkou řečí nesčíslní bratří hovoří.

Bojiště, rozložená v tisíciletích, již květy zarostla,

z myrtoví svítí sochy nových vítězů,

kvílení touhy neznámé se řine z hájů palmových,

prameny mají jmena světců rodu našeho.

Vstal v milionech bratří člověk tajemný,

na kouli země vztýčen, čelo mezi hvězdami,

a srdce jeho, plamen rozžatý na žáru Srdce věčného,

do kosmu duchů svítilo.

Neděli svatodušní slaví národové na zemi.

Míjejí hodiny.

Chlad večerní se snáší nad krajem.

A jedna druhou přistihuje v mlčení a záři ve zracích.

Do klasů purpurných se položilo slunce v úsměvu

a ruce naše jako ruce milenců se hledají.

Hluboko pod námi jsou zemské zahrady a všechny utichly.

Však z nesmírnosti prostorů, hle, šveholení slavičí...

Jak hnízda duchů v černém hvozdu pranoci

jsou mezi kvetoucími slunci země tvé,

ó Nejvyšší!