NEDĚLE

Dokořán otevři okno,

venku je spanilý svět.

Klavír tam slyšíš a děti

a kroky lidí, již jdou

kupředu, kupředu..

Po šesti všedních dnech

den sedmý sváteční světíš.

Po šesti všedních dnech

v tajemném přísvitu vidíš

den sedmý,

zrcadlo oslnivé,

souhrn a pravdu!

Návalem k hlavě jde krev,

v hlubinách, v srdci či v duši

cit nevýslovný.

A klavír slyšíš a děti

a kroky lidí, již jdou..

A náhle slyšíš a slyšíš

zpěv, hlasy, šum a třesk

minulých dní,

šesti dní, všedních dní,

zpěv lásky a osudu třesk,

výčitek hlasy a touhy májový šum:

však teď –

zrcadlo oslnivé,

souhrn a pravda,

neděle, sedmý den!

Ó, řekni, odpočíváš?

Řekni, zda dobré jest,

co zříš?

Proč nejtesknější bývá

neděle, sedmý den?

Nebesa modrá nad hlavou,

před zrakem země rušná!

Je život utkán z hříchu

a z touhy po svatosti?