NEDĚLNÍ JITRO BENDLA-STRÁNICKÉHO.

Květem plál sad farský. V sněžné běli

stály stromy, voněl ranní vzduch;

v korunách kdes bzučely si včely,

ve sny tiché kolébal jich ruch.

Časem zadul větřík, a tu s výše

bílé lístky snášely se tiše

jako motýli, a mnohý v letu pad

Bendlovi i ve vlas, jak tu seděl,

písni pěnkav naslouchal a hleděl

kamsi v dál... i za mez světa snad.

Nebyl stár, a přece ve vlas hustý

provléklo se stříbra nespočet,

pod brýlemi mdlý plál, smutný hled,

bolest časem zaškubla mu ústy,

kolem nichž hrál úsměv trpký, tichý,

jak by děl: Hle, stromy plné pýchy!

Přede mnou to jak byste tu stály,

vy ó, mládí mého ideály,

v celé kráse, nežli potom v ráz

zlobné vichry v divé nenávisti

zurážely haluze i listí

a ty květy bílé spálil mráz...

Zazněl krok, a Bendl zved se v chvatu.

Kolem hradby, jíž byl sevřen sad,

v alumnů se mihl černém šatu,

který vlnil jitřní bystrý chlad,

bledých tváří vysoký muž mladý,

vešel v sad, a zářila mu vstříc

blížící se k vchodu do zahrady

churavého kněze vlídná líc.

„Co pak? Doma? Kdy pak přijel's, hochu,

ký tě vítr přivál do Volyně?

Já tu chvíli okříval jsem v stíně,

nu, pojď, pojď, ať pohovořím trochu.

Jak je u vás?“ A zas vážně, temně:

„Co tak náhle přivedlo tě k nám?

Nu, mám radost, že jsi přišel ke mně,

churav jsem a s myšlenkami sám.“

Leč co klepal na hochovy plece,

pevně pohléd v zrak mu vlídný kněz

s libostí, a zase s bázní přece,

číst tam chtěl, co milý hoch mu nes.

Ale mladý muž zrak sklopil k zemi,

stál tu chvíli v rozpacích a němý

a pak pravil bolestně a skromně

třesoucím se hlasem, ztrativ klid:

– Za všecko, co učinil jste pro mě,

jdu se dnes vám smutkem odměnit. –

„Smutkem? Ty? Jde o krk mi či o víc?“

zkoušel v úsměv kněz své stáhnout tahy.

„Zlou zvěst jakou neseš z Budějovic?“

– Bolí mne, že vám, jenž na zemi

po otci jste nejvíce mi drahý,

nesu žal – však jinak nelze mi –

„Nuže mluv!“ děl Bendl, skloniv tváře.

– Opustit chci síně semináře.

Zaražen stál Bendl dlouhou dobu

s nachýlenou hlavou tich a něm,

vlastní život před ním vstával z hrobu,

před vlastním se zachvěl údělem.

Zřel se v Praze, v jarých přátel kole,

tajemných jak dveří stisk by klíč:

s Němcovou dlí při chudičkém stole,

Janda teskní, hřímá žhavý Frič.

A pak s ranou v srdci prchá, štván

krutou bídou, jež snů rve mu mlází,

z přátel kruhu – váhá – a v sled vchází

do tichého domu chmurných bran.

Zří, jak zmítá v loži se, skryt stínem

místo žalmů touží nad Puškinem;

jak se vzchopil setřást těžké jarmo,

vytrhnout se tupé resignaci,

ale jak ho nouze nazpět kácí –

nemá sil už – nemá, darmo – darmo...

Vše to zřel, ne, vše to cítil znova,

vlastního mu žití bylo žel.

To ten hoch že též by prožít měl?

Ne! A přec zdvih skráň a ta děl slova:

„Ideály, hochu, ideály!

Daleko snů leží čárná zem,

cestou poušť a moře je a skály,

máš-li sil dost bít se s životem?“

– Pracovat chci třeba do úpadu,

strádat, trpět o zimě a hladu,

jen když při tom – – – Kněz však v řeč mu vpad:

„Říkal jsi, že sloužit chceš své vlasti,

po národě sémě rozsévat,

k práci nadchnout ty, kdož bez účasti.

Já jsem chor, ty pevných zdravých ramen,

mladického ohně pln a sil,

moh bys jiskru moji vzdýmat v plamen,

však ty nechceš – marný sen to byl.“

– Ne, to chci! – hoch zvolal, záblesk v oku –

Nesmaže se, co jak do kovu

mého srdce vryl jste ve hluboku –

láska k lidu, k mému domovu.

„Nuž, buď knězem. Nechrání, můj drahý,

nic tu více čisté naše snahy

nad posvátné roucho“ – Bendl hbitě.

– Nemohu. A červánkový plam

v hocha tváři hořel, rozpačitě,

plaše těkal zrakem sem a tam.

„Láska! viď? Ó, víš, co Puškin praví?

– Že je blažen, kdo jí užil dost

a pak – sbohem dá jí? Na výsost

vznese tě, neb strhne v jícen tmavý.

Také já jsem viděl svoje nebe

v jedněch očích, v paprscích se hřál

jejich přízně, zapomínal sebe

v jejich kouzlu, s bídou zlou se rval;

pevně věře slibům lásky svatým,

těšil se, že čárný písně proutek

vykouzlí mi posléz ráje koutek

s lásky věrné štěstím vrchovatým.

Ideály, hochu, ideály!

I ty krásné, čisté oči lhaly,

přísahy a sliby – byly klam.

S přítelem mým k oltáři šla lehce –

zmáčk jsem srdce, ztišit se však nechce,

a tak lét jsem v náruč tmám a tmám.

Jako blesk by byl mne s výše srazil,

padal jsem vždy hlouběj v kal a prach,

marný byl již peruti mé vzmach,

ne již ráj, já hledal jenom asyl,

z něhož prcháš.“ – Kletba zrádné ženě! –

zvolal hoch a hněv mu z očí svit.

„Tiše, hochu, já se modlím denně

za nešťastné duše její klid.

Vdala se a po hoři, jež snímá

v slzách, vrásce viny každé tíž,

v dáli odtud dávno v zemi dřímá

pod hrobními travinami již.“

Bendl ztich, jen rty se dál mu chvěly,

jako lístky květné v dnešní ráno,

a jen sluch by byl snad postřeh bdělý

bolestné s nich vanout: „Anno – Anno!“

Bylo ticho. Pouze drobní ptáci

volali se, písní znaveni,

a kněz mlčel, bylo znát, že ztrácí

v zpomínek se dávných prameni,

zvlhlé oko skrývá v řasy tmavu –

rušit jej se býti zdálo hřích;

teprv zas, když vzhůru pozved hlavu,

mladý muž děl v záři očích svých:

– Příběh váš je smutný, dojímavý,

nezvrátí však záměr můj. Jsem jist,

že to cit je hluboký a pravý,

co mi dáno v drahých očích číst.

Známe se již z dětství, mnoho let,

dívka má je prostý jenom květ,

ale pučel z domácího kraje,

z naší půdy, z její hrudy živ,

českého v ní vděku život hraje,

nestrojená krása našich niv;

na rtech to, co srdce její chová,

vaše žačka je to – Horáková. –

„Nevím, nevím,“ pravil s vážnou lící,

kroutě hlavou Bendl, – „těžko zříci

milých snů se, které srostly s námi,

a tvůj otec?“ Hlavu svěsil hoch.

– Řekl jsem mu všecko, je mu známý

záměr můj. – „A pramálo jsi zmoh.“

– Vyčítal mi, bouřil, počal s hrozbou,

nikdy víc že nesmím přejít práh,

sliboval a žádal měkkou prosbou,

památkou mne matky zapřisáh,

v přemýšlení kles pak, opřev bradu,

a řek, u vás že chce hledat radu.

Rcete mu, ó, rcete, štěstí moje,

život můj a klid že leží v tom...

Bendl mlčel, v zadumání stoje,

na kvetoucí jen se díval strom.

Ale zatím dále u kostela

zástupy se zvolna scházely,

mnohá hlava stářím sesivělá,

selských hochů hlouček zardělý;

u kříže, jenž trčel pozdvižený

před chrámem, již modlily se ženy

v pestrých šátcích, jak bys viděl vonný

různobarvým květem zářit luh.

A v tom také zahučely zvony

v svátečního míru plný vzduch

hlubokým svým hlasem k povznesení

duše z prachu, bolu, poroby,

nad krajinou celou v slavném znění,

nad městem i polem, nad hroby,

v kterých spaly prvky nových žití.

A kněz řekl: „Čas je na mši jíti.“