Nedělní jitro.

Nedělní ráno je právě,

lesy tak zeleny jsou,

rosné vrou krůpěje v trávě,

z vesnic teď do chrámu jdou.

Přes brody, kde se jen smrčí

ponuře zrcadlí,

kolesky ze vsí teď hrčí,

do lesu zapadly.

Cesta se točí a níží,

zlatý se vzdouvá jen prach

a pláň zas nová se blíží

a nové lesy jdou v snách.

A já jak ztracený světu

chtěl bych ta jitra zas žít,

koní běh pobádat k letu,

náladou svátku se zpít. –

V praskotu biče běh divý

pobádat běloušů svých,

zříti, jak zcuchané hřívy

dubnových větrů rve smích,

předhonit myšlénky líné,

pod nimiž ztěžka se hnu, –

stavit krev, z ran jež se řine,

pavučím jarního snu.