Nedělní jitro.

V myšlénky jsem zabrán stanul v lese.

Jsem tu jako v chrámě: nad mou hlavou

smaragdová stromů klenba pne se

a mně zdá se, andílků že smavou

tvářičku zřím v listí kolkolem.

Modré zvonky ve vysoké trávě

na mši svatou sezvánějí právě,

les se chvěje sladkým hlaholem.

Dozvonily – posvátný klid všude...

Ale náhle v chrámě divný ruch:

zvuky sladké dorážejí v sluch,

jak když někdo na housličky hude,

mohutný teď chorál zazvučí,

jak by v skrytu hrál kdos na varhany.

V svaté hrůze hledím na vše strany,

s rozpjatou pak padám náručí...

V srdce, jež mi mocněji teď bije,

vchází kněžka – božská Poësie.